(Rodinné vzpomínky a sepsané výsledky bádání pravnuka Jana Macháčka o svém pradědovi legionáři Vojtěchu Hadrbolcovi (*1892-†1963) ze Staré Boleslavi, 16. 2. 2024)

Jako pravnuk jsem pradědu Vojtu nezažil. Docela mě to mrzí, protože dle slov mé matky a otce se jednalo o hodného, skromného a v dobrém smyslu slova svérázného člověka. Některé příběhy jsou spíše nepublikovatelné, ale přesto je zde chci uvést, abych pomohl nastínit jeho povahu. Prosím o pohled na něj v kontextu doby, která vůbec nebyla jednoduchá. Jako jeho potomek jsem samozřejmě vůči němu pozitivně zaujatý, ale za mě byl frajer a hrdina.

Informace, které se mi během sedmi let, kdy se o osobu mého pradědy zajímám podařilo získat (doptáváním v rodině i za pomoci rodinných či archivních dokumentů):

• Na vojnu narukoval v roce 1913 k 28. pěšímu pluku v Praze (pluku se přezdívalo „Pražské děti“).
• Nevím, kam byl pluk po vypuknutí války poslán, snad směrem na Srbsko, ale po vstupu Ruska do války, bojoval v Haliči.
• V dnešním jihovýchodním Polsku byl praděda raněn do ruky a nohy. Ve městech Gorice a Ležajsk.
• Na jaře roku 1915 byl pluk stažen z východní fronty a poté z důvodů neochoty českých vojáků bojovat proti Rusům rozpuštěn.
• Pluk byl později obnoven a odeslán na Italskou frontu, tam byl praděda zajat.
• Následně vstoupil do československých legií v Itálii, avšak přesně nevím, v jaké míře se zúčastnil bojů. Jeho 32. pěší pluk tzv. Gardský se zapojil do bitvy o Dos Alto.
• Po skončení války, se dle mého „bádání“, mohl zapojit do konfliktu na Slovensku. Ale to už spekuluji.

Moje matka si vzpomíná, že měl praděda zničené ruce, zchromlé. Což bylo zřejmě následkem tvrdé práce, kterou se živil, a následky bojů v ukrutné zimě v Karpatech a Alpách. Vzpomíná si, jak jí zachytával za krk hůlkou, když jako malá nechtěla poslouchat. Jednou týdně se u nich doma scházeli přátelé. Hráli karetní hru Bulka. Velmi matně si pamatuje narážky spoluhráčů – dědových kamarádů během karetních partií ohledně zranění dědovy nohy z východní fronty. Měli si ho dobírat, že se střelil sám (toto sdělení však máma nemůže zcela bezpečně odpřisáhnout). Dle dalších vzpomínek mé maminky si praděda stěžoval na hrozný hlad. Jednou jim údajně podali plesnivou rybu.

Táta si ještě vybavuje příhodu, která se měla odehrát někdy v období první republiky. Příhodu mu vyprávěl jeho strýc J. Poustka. Strýc s pradědou spolu pracovali na regulaci toku Labe, kam za pradědou chodila manželka Rozálie s obědem. Jednou se prý pohádali a praděda prababičku Rozárku chytl a hodil do řeky. Strýc ještě dodal, jak se jí na hladině nafoukla sukně a velmi se smál.

Praděda se živil, jak se tenkrát říkalo, jako nádeník (takže jak to šlo). Někdy jako cestář, jindy jako zedník nebo studnař. Také chodil pytlačit. Kladl oka. V zimě prý si při lovu ve sněhu připevňoval na svoje podrážky dětské boty, aby ho nikdo neodhalil. Po první světové válce i s manželkou vystoupili z římskokatolické církve. Zřejmě po zkušenostech z války. Ještě si dovolím jednu spekulaci. Mám důvod si myslet, že praděda nebyl jen tak zajat. Spíše si myslím, že se tenkrát mezi vojáky domluvili a zběhli. Většina v této souvislosti uvedených jmen vojáků v publikaci J. Fučíka „Osmadvacátníci“ pochází z okolí Staré Boleslavi, takže se mohli dobře znát. Dohledal jsem ve vojenských seznamech. Motivací pradědy k dezerci nebyla zbabělost, ale dle mého názoru přesvědčení. Protože hned, jak to bylo možné, podepsal vstup do legií. Co se týká italských zajateckých táborů, situace v nich údajně byla relativně dobrá. Zajatci dostávali tabák, alkohol a pravidelně jídlo. Mohl tedy poměrně pohodlně počkat v zajetí do konce války, stejně jako část našich krajanů.

Praděda měl tři potomky. Mojí babičku Annu, další dceru Milku a syna Karla (ten byl za druhé světové války na nucených pracích proboden bajonetem německým vojákem). Praděda zemřel klidně doma v posteli. K večeři ještě požádal prababičku se slovy: ,,Rozárko, udělej mi prosím míchaná vajíčka“.