(Martin HŮRKA, Mochováci u českobrodského soudu, Mochovský zpravodaj, 2019, roč. 13, č. 2, s. 52-53)

V polovině 19. století, kdy byl završen přechod výkonu soudní pravomoci z vrchnostenských (panských) úřadů na státní správu, vznikly okresní soudy. Okresní soud, pod jehož působnost spadali Mochováci, byl zřízen v Českém Brodě. Soudní okresy se prvních sto let své existence územně lišily od okresů politických (většinou byl soudní okres menší). V roce 1949 došlo ke sjednocení územní působnosti okresních soudů a okresních správ. Po zrušení sjednoceného českobrodského okresu roku 1960 zanikl i českobrodský soud. Procházet některé (neskartované) českobrodské soudní spisy je možné buď ve Státním okresním archivu v Kolíně, kde jsou archiválie tohoto soudu uloženy, nebo se lze s vybranými, většinou vtipnými či kuriózními případy seznámit v „literárním“ převyprávění v dobových českobrodských novinách Naše hlasy. Ty vycházely již od roku 1881 a celkem pravidelně se v nich objevovala rubrika „Ze soudní síně“. Tato rubrika několikrát popisuje případy, jež se týkají mochovských obyvatel. Jeden takový z roku 1909 uvádím níže na ukázku v původním znění. Pojednává o události, která se v našich obcích odehrála jistě nesčetněkrát. Českobrodský novinář Jozef Miškovský však i banální situace uměl zdramatizovat a proložit vtipem.

„Vždycky v tenhle čas, kdy poupata v zahradách začínají pukat a vzduch voní bezovým květem, pění se lidská krev. Někdy jen vzpomínám uprchlých let. Seděl jsem kdysi se starým pensistou v pivovarském sadě. Nedaleká bříza nesměle spouštěla tenounké jehnědy, jež třepetaly se ve vlahém vzduchu, vanoucím od potočních stavidel. Vyhublou bradu měl opřenu o zažloutlý knoflík španělky a smutnýma očima, v nichž ležela celá ta třicetiletá tíha kancelářského mola, díval se přes zaprášenou silnici k zeleným polím, vinoucím se ke klikaté pěšině. Dýchal těžce, chroptivě a zvolna natáčel stonavou nohu vstříc slunci. Pěšinou šla dáma a rozmarně točila červeným parasolem.

‚Vidíte, za její mámou jsem za svobodna chodil‘, pensista protáhl se v zádech, švihácky přehodil nohu a přes klouzavý cvikr zahleděl se na vykrojený proužek červeně, ostře kreslící se v rozžhaveném vzduchu. ‚Byla tak důvěřivá a šťastná, mohla-li se aspoň chvilkou pověsiti na krk a zadívat se do mých očí, černějších uhlu. Dnes již vybledly, ale i ona nemá už takovým hedvábných prstů, jichž dotekem těšila mi rozpálené čelo. Škoda však vzpomínek v druhé míze, jest z nich darmo smutné probuzení…‘

S námahou vstal, nadzvedl klobouk a třesavě bořil španělku do rozhozeného písku. ‘Zklamání, pane, jenom zklamání, když pomyslíte, že ona váží kolem metráku. Rozumíte? Ona, s níž jsem protoužil celé večery v záhybech pěšin. Dnes by nám nestačila pomalu ani šířka erární silnice.‘ Rozkašlal se, z oka deroucí se slza spouštěla se mu po ovlhlém nose, slza marného vyčkávání a nesplněných touh. Zachytil se o sehnutou olši a žilnatou rukou hladil si stonavou nohu, v níž usadil se mu hostec – následek protoužených večerů nerozumného mládí.

Alespoň má hezkou vzpomínku. Horší to bude s mochovskými mládenci, až zešednou jim nebo vylínají vlasy, když vzpomenou si na nešťastnou svoji avanturu v měsíci květnu léta 1909.

Byla to přerovská hvězda, lidé nevděční ji doma zvali Andulou, za níž chodili tři mochovští mládenci každého večera, za každého počasí, zrovna jako svatí tři králové za hvězdou betlémskou. Za tmavých nocí táhli domů pěšinami, vozovou cestou, hlavy měli plné omamných snů, kde titulní role hráli On a Ona. Nevadilo jim, že jsou tři, jen přerovští junáci zatínali pěstě a bodali očima.

V hluboké noci jednoho dne, když klopýtali k Mochovu rozježděnou cestou a bručeli hvízdavou árii, počaly svištěti vzduchem kameny, déšť kamenů. Některý trefil do shrbených zad vystřízlivělých milovníků, zapomínajících na lidskou důstojnost, a skákajících po zasetých polích, jiný zapadl do hromady štěrku.

Soudním výslechem zjistilo se jen, že kameny létaly směrem od Přerova k Mochovu. Kdo však házel, nevědí ani mochovští mládenci, kteří již nechodí do Přerova. Proto oznámení mochovského četnictva na přerovské hochy bodré krve nemělo výsledku. Škoda, neboť cizí rána dvakrát bolí. A horší to bude ještě u nich se vzpomínkou po nějakých dvaceti letech, až někdy v neděli při sváteční toilettě, kdy svoje záda budou oplachovati vodou, přijdou jejich děti a zadívají se na špatně zajizvené rány a zvědavě se zeptají: ‚Tati, co to máš tady?‘. Představte si, že ptají se svého otce, zarostlého tukem, velkých laloků a hluboce zaříznuté pleši. Není nad vzpomínání…“

Prameny a literatura:

• Ze soudní síně - Májová krev. In: Naše hlasy, 1909, roč. 28, č. 24 z 12. června.