Doufám, že do vzpomínek hrozných dob válečných dobře zapadne i vzpomínka na martyrium, které prodělávala výroba u nás jistě všeobecně oblíbeného piva. Chci, by všichni milovníci dobré sklenky řízného moku Gambrínova  připomněli si ty trpké tekutiny, které jim byly předkládány pod názvem „pivo“, a někdy ani té „tinktury“ nebylo, by vzpomněli, jak bývalo svátkem, když doslechli se, že se dnes čepuje v tom či onom hostinci a kde se schovávalo jen pro protekční hosty nějaká ta kapka na druhý den.

Tu byl snad nejlépe potvrzen starý český termín pro pivo „tekutý chléb“, neb každý člověk, zvyklý na svoji sklenku denně, jistě cítil na sobě, že mu schází pro celý organismus, jako scházel krajíc dobrého žitného chleba. Tu byla nejpádnější odpověď pro fanatické proroky absolutního abstinentismu. Odpusťte, že snad odbočuji, ale nemohu  přejíti ty vzpomínky, jistě všech nepředpojatých, kteří prodělali všechny ty útrapy polního tažení, co by byl  p. Dr. Šimsa , tak bezohledný abstinent, nabídl těm lidem hladovým, od dešťů promočeným, zmrzlým, již takřka ke všemu apatickým v bojové línii jiného, než ten hrubý lok „rumu“, který jim poskytovala  rakouská vojenská správa. Jistě mi všichni tak postižení dosvědčí, že to bývalo to jediné, co nás dovedlo aspoň na čas znovu vzpružiti jak tělesně, tak i duševně: a přece se z nás nikdo nestal alkoholikem, by tomu „rumu“ zvykl. Po navrácení se do řádné životosprávy nikdo si na něj nevzpomene, snad někdy v zimě naleje ho do číšky čaje. Proto jen ta zlatá střední cesta ve všem i v té abstinenci. Pivo se pilo již v dávnověku, kam až znalost historie sahá a u nás Čechů se bude jistě píti, dokud jeden Čech žíti bude: a proto přece nestaneme se národem zločinců a idiotů, jak by nám rádi namluvili abstinenční fanatikové, neb máme důkazy, že naši velcí lidé, jmen světových, také neopovrhli sklenkou pěnivou.

Vraťme se k našemu pivovarství místnímu!

Brandýs nad Labem má dva pivovary, zámecký a společenský. A jest jistě vzácným případem v historii, že šlechtic dal právo vaření piva městu, dříve než ho sám používal. To stalo se u nás, že vzácná, v českobratrské víře vychovaná, paní Eliška z Krajířů povolila právo vaření piva městu Brandýsu nad Labem r. 1516, ač na panství se ještě nevařilo. Tím jest u nás měšťanský pivovar starší, než zámecký.

Pivovar již tenkráte stával na místě, kde dnes stojí, ale jen se sladovnou a várnou, neb po hlavním vykvašení odvážel si každý majitel právovárečného domu svoji várku do svých sklepů. Pak se střídavě v jednotlivých číslech pivo čepovalo, což se vždy vyvěšením slaměného víchu oznamovalo.

V rukách právovárečných zůstával pivovar až do počátku devatenáctého století, kdy přešel v ruce jednotlivcův. Několikráte změnil svého majitele, až asi v létech 1885 přešel v majetek Okresní hospodářské záložny. Majetkem této zůstal až do roku 1907, kdy dle příkazu Zemského výboru, bylo záložnám zakázáno provozovati jakýkoliv podnik výdělečný. Naše Okresní  hospodářská záložna utvořila ze svých podílníků společnost  s . r. o. s 1.014 podíly v ceně Kč 500,- za jeden podíl , kteréžto kmenové jmění bylo v r. 1922 o 100 % zvýšeno tj. na 2.028 podílů á 500,- Kč.                  

Tak od r. 1907 jest závod majetkem této společnosti, která byla původně čistě rolnická, ale během let dědictvím a koupí podílů se znenáhla stává společností všech stavů občanstva na našem okrese. Závod v rukách společnosti prospíval, výroba stoupala, z počáteční výroby při převzetí závodu s 18.000 hl dostoupil v r. 1911 výroby 25.000 hl ročně, takže již ani vlastní sladovna, zařízená na maximální zpracování 30 vagonů ječmene nestačila a bylo nutno přikupovati hotový slad.

Společnost zařizuje vše moderními stroji, staví novou várnu, novou strojovnu, celou stanici stáčecího zařízení na isobarometrické stroje. Vystavěny nové kvasírny, ležácký sklep a s plnou nadějí hledí závod budoucnosti vstříc, když tu nastává nešťastný den sv. Anny r. 1914. A všechny ty naděje boří se rázem.

Z počátku béře se vše na lehkou váhu, „vždyť do vánoc bude konec, dnes při všech těch technických vymoženostech se lidé všichni za 3 měsíce postřílí“, tak uvažovalo se mezi lidem a také i v pivovarství se nejeví z počátku nějaký vliv na výrobu, spíše ještě k dobru než ke zlému. Neb v městech, kde se soustřeďovalo vojsko, bylo živo, každý si vezl s sebou nějaký ten ušetřený groš, jak bývalo zvykem na vojenských cvičeních, kde bylo přece zvykem si přilepšiti nějakou sklenkou po nezvyklém cvičení. Zvláště však nyní, kdy „menáž“ byla dle válečného předpisu – silnější a porce větší, fasoval se „Kriegszulag“ a pivo v ceně ještě nestoupalo, takže si každý denně dal o jednu víc. Ale již po vánocích r. 1914, nastávalo vystřízlivění, zvláště když nastaly již v lednu r. 1915 první odvody nevojáků. Tu již každý jinak počítal a počalo se to již objevovati i ve spotřebě piva. Výroba v závodě klesla ve výrobní kampani od 1. září 1914 do 31. srpna 1915 na 18.000 hl. Tím více stupňuje se to v roce následujícím, výroba poklesá na 11.000 hl. Ale tu objevuje se již „dýchavičnost“ naší „širší vlasti“. Výroba omezuje se zákonem. Hlavní suroviny naší, ječmene, používá se již pro jiné účely, než k jakým jest určena. Povoluje se jen nepatrná část ječmene k výrobě piva a nastupují náhražky. Ty jsou s počátku pro výrobu piva ještě dostačující, mohl -li se ku sladu přidávati cukr. Ale poctivý, bodrý sládek Š. nechce falšovati svůj výrobek, který plně  25 roků vyráběl ze sladu a chmele a odmítá používati náhražek. Výroba se na 2 měsíce úplně přerušuje. Doba však jest silnější, než poctivost českého sládka – ten ve své poctivosti vytrvává, ale ztrácí existenci. Závod začíná pracovati s náhražkami a vyrábí v r. 1916-1917  1800 hl. Tak hluboko klesla výroba za jediný rok, z 11.000 hl na 1.800 hl. Závod ztrácí svého poctivého, my snad řekneme tvrdohlavého vůdce, ale neprávem. On přilnul s láskou k svému oboru, českému pivovarnictví, které požívalo a požívá jména světového, a než by ho byl ve svém kmetském věku zneuctil, raději obětoval svoji existenci. Proto budiž mu u všech odborníků, kteří s láskou lnou ku svému  povolání, vzdána úcta!

Potom nastává pro pivovarnictví nejkrutější doba – výroba se omezuje na 15 %, pak na 10 %, až konečně na 8 % předválečné výroby, ale to ještě stále horší a horší kvalitou. Snižuje se jakost u piva z normálních 10° na 8°, 6° až 4° sacharometrické dle Ballinga.

Používá se všech možných náhražek, u kterých se jen trochu dá zjistiti obsah škrobu, který by se dal pomocí malé přísady sladu proměniti v cukr. Velkým díkem zavázáni jsme německým chemikům, kteří chtěli i ze dřeva vyráběti chléb, že pro pivovarství  navrhli ku zpracování polní pýřavku, v níž zjistili 3%  škrobu. Tato tragédie pro odborníka vyzní v komiku, při praktickém využití. Když plná varní pánev naplněna nařezanou pýřavkou měla býti promíšena obvyklým varním míchadlem, tu se toto přelomilo, řetězy přetrhaly a celý ten obsah musil býti vidlemi na mrvu vyházen a odvezen tam, kam patřil, na smetiště. Tu jistě se již zdálo, že přišla legendární doba, kdy se bude vařiti pivo z košťat. Přitom ještě jeho ceny stoupaly do výše, o kterých se nikdy nikomu nezdálo. Tak přišla i doba, že české slavné pivovarství se proměnilo ve výrobu břeček, které nesly název pivo, budiž mu na omluvu, že bez jeho zavinění, donuceno dobou a okolnostmi.

Aby závod náš mohl zaměstnávati ještě těch několik zaměstnanců, kteří mu po všech nekonečných „musterunkách“ zbyli, byl nucen hledati jiný způsob podnikání a vrhl se jako mnoho jiných pivovarů na výrobu sodové vody a limonád. Jaké ty limonády byly a z čeho se vyráběly, to vědí výrobci a nynějšímu pokolení není to radno vyprávěti. Chtěl bych jen tak připomenouti naší mládeži, že pořádala-li se taneční zábava, při které nebylo již nic co píti, postaral se starostlivý hostinský aspoň o pořádný hrnec vody, do kterého se nalilo něco barviva oslazeného cukerínem, a pak jednoduše nabíralo sklenkou a prodávalo. Nápoj jistě bez alkoholu, ale nejzarytější abstinent by ho dnes nepil. Tak dostupuje nedostatek životních potřeb vrcholu a tu nás zachraňují bohové a nastává náš posvátný den 28. října 1918.

Začínáme samostatně hospodařiti ve vyhořelém a vydrancovaném domě! Vázané hospodářství nám odměřuje všechny životní potřeby, a tudíž i pivovarství. Vařilo by se, pilo by se, peněz je dost a nemají ceny, ale vařiti není z čeho. Úkradkem koupený ječmen se tajně sesladovává a svařuje, neb poptávka po pivě jest veliká, na ceny se nikdo neptá, ale kontrolní komise ministerstva zásobování stíhá komisi, na půdách vše přeměřují, dle výstavu piva vše přepočítávají, a tak nás učí šidit státní obhospodařování. Vaří se ta silná piva 4° z cukrovky, kukuřice, kdo ji má, z melasového cukru, z čeho se dá, bychom alespoň trochu uspokojili poptávku. Výroba v r. 1918-1919 stoupá na 6.500 hl, v r. 1919-1920 na 11.000 hl, v r. 1920-1921 na 12.000 hl, kdy zrušuje se v pivovarství vázané hospodářství  a počínáme si oddychovati. Již můžeme si volněji nakoupiti našich nezbytných surovin, a vyráběti po starém českém způsobu, jen není ještě povolena předválečná stupňovitost.  Výroba v r. 192-1922 stoupla na 12.500 hl a v r. 1922-1923 na 13.200 hl a navrátili jsme se k normální výrobě 10° piva obyčejného a 12° ležáku. Starší pijáci stále si však naříkají, že to není to, co bývalo, ale konsum přece stále roste, takže v r. 1923-1924 dosahuje výroba 16.000 hl a v r. následujícím již dosahujeme výše výroby  v r. 1914, 20.000 hl. Ale plné kapacity není přece možno dosíci, poněvadž celková výroba  čsl. pivovarnictví dosáhla letos r. 1927 teprve 70 % výroby předválečné. Zaviňuje to hlavně uzavření hranic pro náš výrobek. Amerika svojí prohibicí, Německo i bratrská Jugoslávie, naši největší odběratelé piva, jsou pro nás ztraceny. A naše vývozní pivovary, by alespoň částečně udržely svoji  výrobní kapacitu, tlačí na pivovary domácí a tím je omezena výroba všech.

Náš závod vyrobil v posledním r. 1927 21.000 hl piva, které rozprodal v našem okrese.  Zpracoval 30 vagonů ječmene, zakoupeného v okruhu našeho okresu, mimo to zakoupil 8 vagonů hotového sladu. Svařil 58 q chmele, zaplati na pivní dani  708.000,- Kč, na obratové dani  156.000,- Kč, celkem i s menšími dávkami a daněmi na 1.000.000,-Kč, spálil  75 vagonu hnědého uhlí, prodal ke krmení  4.140 q mláta, 100q slad. květu, 60q zadního ječmene. Zaměstnává 3 úředníky, 20 dělníků a zřízenců celoročně a na 80 dělníků a dělnic při ledování. Z tohoto vysvítá, že závod náš jest platnou hospodářskou jednotkou v našem okrese. A proto těžko jest pochopiti snahu jistých kruhů po koncentraci průmyslu pivovarského do několika málo velkopivovarů. Je-li to snad ekonomické po stránce výrobní, jistě to není národohospodářsky prospěšné pro malá venkovská města a okresy, kde takový závod bývá jeden z největších poplatníků, jak daní státních tak přirážek obecních a okresních. Jest zaměstnavatelem živitelů kolika rodin, zpracovává produkty okresu a vrací mu je ve formě krmných odpadků.

Žel Bohu, že postup velkovýroby jde nezadržitelně a bezohledně dále, dá se snad jeho pochod zabrzdit na čas, ale ne zastaviti. A proto přeji Společenskému pivovaru brandýskému, by ku prospěchu sobě, městu, okresu a tím i celé naší drahé republice zdárně co nejdéle prospíval a volám mu staročeské pivovarské „Dej Bůh štěstí!“