(Martin HŮRKA, Toušeň v urbáři brandýského panství z roku 1651, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, květen-červen 2021, s. 12-13)

Zcela jedinečným pramenem pro poznání minulosti Toušeně, jejího okolí a krásné polabské krajiny je velmi úhledně psaný urbář brandýského panství z roku 1651, uložený ve Státním oblastním archivu v Praze, fond Velkostatek Brandýs, i. č. 5931 [dostupný též on-line: ebadatelna.soapraha.cz/a/6/1, viz rovněž [Florián 2016/9-10/29]. Byl sice napsán až po ničivé třicetileté válce (1618-1648), avšak obsahuje množství údajů z doby před ní. Měl být totiž „návodem“ pro rekonstrukci předváleč-ného stavu, především tedy panských majetků. Díky tomuto urbáři jsme upozorňováni nejen na míru válečných škod, ale můžeme též nahlédnout až kamsi do rudolfínské doby.

Mlynářství

Ukazuje se nám zavodněná krajina. Lidé využívali nejen řeku Labe (nebo Jizeru), ale velmi intenzivně i krátké přítoky, na kterých vystavěli množství rybníčků, stavů a sádek, aby jimi zadrželi co nejvíce vody vhodné pro chov ryb, pro dobytek nebo pro mlýny, kterých zde vzniklo přehršle. Má to svou logiku. Oproti jiným oblastem krajina poskytovala velké množství obilí, které bylo třeba zpracovat. To proto mlel v Brandýse největší mlýn, měřeno počtem kol, v celých Čechách. V jednu dobu v něm ve dvou mlýnicích klokotalo 10 kol na mletí mouky. K tomu zde bylo v provozu 16 stoup. Další 4 kola na mletí mouky se nacházela ve zvláštní mlýnici zvané „povodnice“, která se uváděla do provozu v případě vysokého stavu vody (povodnice v sobě uchovávala ještě další dvě kola, která poháněla stoupy či jiné stroje). Toušeňský mlýn byl menší. Píše se o něm: „Při městečku Toušimi mlejn o čtyrech kolách moučných, jedno stupní a pila, kteréhož v držení býval Ciprián Roudnický z Mydlovaru a platí se z něho do roka po 20 kopách grošů míšeňských podle obdarování a majestátu slavné paměti císaře Ferdinanda...“

Rybářství

Rybníky se nacházely u každé obce. U Toušeně bychom na několik narazili v Kabelínském údolí, další podtěrní rybník na kapry se nalézal jihovýchodně od středu obce. V tradičním třístupňovém systému chovu ryb zaujímal podtěrní rybník počáteční pozici. Líhl se v něm rybí potěr. Prostředním stupněm byl rybník výtažní, posledním třetím pak rybník násadní. Poté již ryba putovala na trh nebo panské stoly. Doslova ráj rybníků byl v okolí Mochova. Tam krajina působila dojmem jako dnes na Třeboňsku. Tamním rybníkům kraloval více než dva kilometry dlouhý tzv. Velký rybník mezi Mochovem, Vykání a Břístvím, jehož šíře místy dosahovala snad přes jeden kilometr.
V urbáři z roku 1651 na listě 25 v oddílu „Haltýřové a sádky“ hned coby první položku čteme: „Při městys Toušimi haltýřův v zemi na živém pramenu pět a jiných roubených také pět, kteří jsou někdy lidem pronajímaný byly, jakž se o nich dále při městys Toušimi, co z nich platili, vypisuje.“ Jejich stav byl nelichotivý. Dozvídáme se i důvod: „Ale na ten čas ti haltýřové pustý jsou za tou příčinou, že ti lidé, kteří v rybách kupčili, a takové haltýře najímali, již jsou zemřeli, a na ten čas v témž městečku žádného není, který by těch haltýřův potřeboval. Však budoucně, kdyby jich kdo užívati chtěl, zase se spra-viti a na ten plat přiváděti moci budou.“
Počet a rozlohu vodních ploch rozšiřovala ještě slepá i živá ramena a četné zákruty neregulované řeky Labe. To vše dohromady mělo jistě vliv na místní klima, přítomnost vodního ptactva, v určitých obdobích roku zvýšený výskyt komárů a jiného hmyzu.

Lesy

Kromě panských luk vykazuje urbář i lesy. V případě Toušeně se jedná o lesy lužní, tj. poříční na podmáčené půdě se specifickou florou i faunou: „Luh mezi mosty toušenskými slove Ve vohradě“. K Toušeni můžeme počítat i luh, který „slove Šelákov“ (Čelákov). Autor urbáře do svého díla vložil zajímavý vklad – tabulku s vyměřením lesů, kterou pro-vedla vizitační komise roku 1613. Zde vidíme, že luh mezi toušeňskými mosty měl plošnou výměru 418 provazců, při délce 22 a šířce 19 provazců (tj. cca 40 hektarů), luh Šelákov 260 provazců, při délce 26 a šířce 9 provazců (cca 22 hektarů).

* Délka českého zemského provazce byla po roce 1541 stanovena na hodnotu jen o málo překračující 30 metrů.

Polní hospodářství

Mezi dalšími panskými majetky uvedenými v urbáři z roku 1651 je především „Dvůr toušenský, při městečku Toušimi ležící“. „K tomu dvoru jest dědiny vorné okolo sedmi lánův,* kterážto dědina trojím potahem koňským se vzdělávala a vsívalo se na týchž dědinách na zimu: pšenice 140 strychů,** žita 20 strychů; na jaro: ječmene 27 strychů, ovsa 97 strychů, hrachu 5 strychů.“

* Lán byl starou českou plošnou mírou, která v různých oblastech, v různých dobách a v různých společenských skupinách mívala značně rozkolísanou hodnotu; 1 lán většinou býval více než 18 hektarů (ve specifických případech až 25 či dokonce 28 hektarů).
** Strych (jinak též korec) byl starou českou plošnou i objemovou mírou; co do plochy představoval strych neboli jitro rozlohu přibližně 0,3 hektaru; co do objemu rovnal se pražský strych necelým 100 litrům (v jiných oblastech však tamní strychy mohly představovat až 120 či dokonce 140 litrů).

Dobytek

„Dobytka hovězího chovati se může: krav dojných 20, jalového 30, svinského 15. Ovec bahnic při témž dvoře přes zimu zavírati a přechovati se může 300 kusův.“
Leckoho možná překvapí, že v renesanční době byly polabské louky plné ovcí. Pravidlem bývala několikasethlavá stáda. Např. ovčín při zápském dvoře měl kapacitu 400 kusů, při dvoře v Dřevčicích dokonce 1 000 kusů ovcí. A to hovoříme pouze o panském majetku. Množství ovcí chovali pro jejich relativní nenáročnost také poddaní.
Vraťme se však do Toušeně. Urbář pokračuje slovy: „Tyto louky k témuž dvoru přináleží: louka nová velká za Labem, [ze které] bejvá sena 25 vozův dvorských, votavy 13 vozův dvorských, louka stará též za Labem [mívá] sena 10 vozův, votavy 4 vozy, louka pod Polabským rybníkem [mívá] sena 13 vozův, votavy 6 vozův, louka pod vinicí toušenskou [mívá] sena 10 vozův, louka pod mostem toušenským [mívá] sena 6 vozův, votavy 3 vozy, louka vokrouhlá pod Velikým rybníkem [mívá] sena 4 vozy, votavy 2 vozy.“ V záznamech urbáře dohledáme také louky, které se pronajímaly poddaným (ale v případě potřeby se mohly využít pro fořt či opět pro panský dvůr). „Nad rybníkem toušeňským jest louka, a bývala ohražená, na té se klisny a hříbata pásti mohou. Nad touž vohradou jest louka dlouhá, ta se najímá, aneb ke dvoru toušeňskému klidí. Mezi mosty toušenskými jsou luka, ty se lidem pod plat najímají, o čemž nazad mezi platy běžnými poznamenáno jest. Louky v rybníce Polabským za mostem zadním toušeňským bývaly všecky lidem pod platy najatý, jakž nazad mezi platy běžnými to rozepsáno jest. V luhu [jenž] slove V Šelákově jsou luka, kteréž se časem lidem najímají a časem se pro dvory klidí.“

Štěpnice a chmelnice

„Při témž dvoře jest štěpnice, v nížto ovoce s potřebu bývá a prodávati se může. V té štěpnici zahrada pro vaření, kdež se téhož dostatek pro čeleď obrodívá.“ Slova značí, že v štěpnici, tj. ovocném sadu, byla zároveň i zahrada, kde se pěstovali plodiny jak pro panskou kuchyň, tak i pro čeleď. Jednalo se patrně hlavně o zelí, dále o běžnou zeleninu jako cibuli, česnek, mrkev apod.
„Při témž dvoře jest chmelnice veliká a plotem ohrazená, o nížto i o oužitku jejím dáleji mezi chmelnicemi se najde.“ Z výkazu bývalých užitků čili ročních výnosů čteme, že chmelnice před válkou dávala okolo 540 strychů chmele (tj. patrně téměř 54 metrů krychlových).

Budovy

Odstavce o toušeňském dvoře jsou zakončeny popisem prostorového uspořádání budov: „Při témž dvoře v jednom pořadí byla ratejna, proti té komora pro čeleď, za ní kravíny a marštale pro potah koňský a dobytek jalový, stodoly o dvouch mlatech, ovčín a kůlny, a nad těmi špejchary pro sypání obilí, vše v spodcích od kamene vystavený.“ Ratejnou se rozumí obydlí zřízená v areálu panského dvora coby ubytovací prostory pro čeleď. V ratejnách bydlelo současně několik rodin se spoustou dětí, často několik rodin obývalo jednu (větší) místnost oddělenou na sektory jen symbolicky nábytkem či zástěnou. Živě si umíme představit jaká stísněnost a vlhkost musela v takových prostorech panovat.

Vinice

Ve výčtu vinic na panství ta toušeňská již chybí. Nalézáme jen zápis, že roku 1559 byla vinice puštěna za plat panu Zikmundovi Vaneckému (tj. ke dvoru, který byl později nazván Věžský [Florián 2021/3-4/12-13]). Vinice nebo alespoň místo, kde na Hradištku stávala, však i po třicetileté válce patrně nebylo zapomenuto. Svědčí o tom alespoň zmínka o „louce pod vinicí toušenskou“. Pěstování vína v době předbělohorské (před rokem 1620) zapadá do koloritu doby. Notoricky známá jsou nařízení Karla IV. zacílená již ve 14. století na všeobecné rozšíření pěstování vinné révy v okruhu 3 mil kolem Prahy (tj. myšleno od Starého a Nového Města pražského). Vezmeme-li v úvahu, že tehdejší česká míle měřila něco přes 7 km, pak se dostáváme na okruh cca 20 km od městských hradeb, a tedy v podstatě až do Toušeně. Rozhodnutí Karla IV. nebylo jen nějakým plácnutím do vody. Uvědomme si, že Praha tehdy byla jediné pořádné město v celém Českém království, které Karel navíc rozšířením o Nové Město pražské během pár let cíleně zdvojnásobil. Karel hodlal z Prahy udělat centrum své rozsáhlé říše, křižovatku obchodních cest, sídlo dvora, duchovní centrum země. Při počtu obyvatel, snad přesahujícím až 50 tisíc, se naskýtala otázka zásobování včetně vína. Víno (a pivo) v městském prostředí patřilo k základnímu nápoji. Bylo rozhodně bezpečnější pít víno, než často kontaminovanou městskou studniční vodu. Než víno dovážet z velkých dálek, bylo praktičtější si je vypěstovat co nejblíže za hradbami (stejně jako ostatní zemědělské produkty). Tradice pěstování vína se udržela často až do třicetileté války.
Nemůžeme tvrdit, že toušeňská a jiné vinice v oblasti sloužily v rudolfínské době pro zásobování Prahy. Spíše lze předpokládat hlavní využití vína pro místní potřebu panství, brandýského zámku a trh, ale jelikož Toušeň byla součástí komorního (tj. královského) majetku, mohlo se toušeňské víno objevit tu a tam i třeba na stolech Pražského hradu.