(Martin HŮRKA, Věžský dvůr, Florián, 2021, č. 3-4, s. 12-13)

V bohatých polabských vsích raného novověku (16. století) se často setkáváme s hojnou přítomností různě „privilegovaných“ dvorů. Jedná se o dvory, které pomyslně ležely někde mezi dvory panskými (poplužními) a dvory selskými (poddanskými, kmetcími).

Panské dvory držel ve svých rukou majitel panství (v případě Toušeně od roku 1547 správa komorního panství Brandýs). Panský dvůr se nacházel jen v některých obcích, a vždy v počtu jeden.

Selské dvory běžných vesničanů byly zatíženy řadou dávek. Dávky lidé odváděli buď právě na panský dvůr, nebo je vybírali úředníci v sídle panství. „Odvody“ byly trojí podoby: práce (tj. robota na panském), naturálie (tj. odvod části úrody, slepic, vajec apod. panskému dvoru, případně i jiným institucím, např. faráři) a peněžní forma (úrok placený 2x ročně, většinou na sv. Jiří a sv. Havla).

„Privilegované“ dvory (označení „privilegované“ zde užívám jen pro naši potřebu a lepší orientaci) byly v podstatě dvory poddanskými, ale s určitými, různě pojatými výsadami (často s částečným nebo úplným osvobozením od povinností odvodů), které si vymohli jejich privilegovaní majitelé. Takové dvory drželi často měšťané, nižší šlechtici, dvořáci, svobodníci apod. Privilegovaných dvorů mohlo být ve vsi vícero, často však byl jen jeden nebo vůbec žádný. V Toušeni nechyběl. Ležel v bezprostředním okolí dnešní ulice Ve Dvoře (v prostoru především těchto obydlí: čp. 22, 64, 70, 75, 98, 323, 68, 65, 236, 223 a zbylých domů v této lokalitě).

J. V. Prášek usilovným zkoumáním pozemkových knih zjistil jména osob, které dvůr vlastnily. My jeho soupis použijeme a dále jej doplníme o některé nové údaje:

• 1539 kol. – Mach Turnovský toho času na Toušeni ?
• 1546 kol. – Zikmund Vanecký z Jemništky
• 1583 před – Eva Vanecká ze Zahrádky (vdova po Z. Vaneckém)

Eva Vanecká usilovala roku 1583 o „osvobození dvoru, na kterém v městečku Toušimi jest... od platů a robot“. Vanecká koketovala s myšlenkou dvůr prodat. Když se o chystané transakci dozvěděli v Praze nadřízení úředníci brandýského panství, pobízeli zdejšího hejtmana, aby jej panství odkoupilo a pozemky využilo k rozšíření panských dvorů v Toušeni a Mstěticích. Prodej se nakonec neuskutečnil a dvůr Vanecké prozatím zůstal. Vanecká se myšlenky na opuštění Toušeně ovšem nevzdávala. Roku 1590 si chystala půdu pro další prodej. V tehdejší korespondenci je zdůrazňováno, že dvůr údajně kdysi zdědila jako od platů osvobozený. Důvodem měly být „služby J[eho] M[ilosti] [Císařské] učiněné od dobré paměti nebožtíka Zikmunda Vaneckýho, někdy pana manžela...“. Vanecká se však stejně dobře mohla pouze pokoušet o zlepšení atraktivnosti své nemovitosti před jejím prodejem.

• 1591 – Marek Věžský z Limuz

Jedno ze svých označení získal dvůr po Marku Věžském. Přestože ho tento muž držel jen krátce, v písemných pramenech se následně dvůr dlouho objevuje jako „Věžský“.

• 1594 – Jan starší Habartický z Habartic a v Čelákovicích
• 1600 – Jan Ledčar ze Sionu

Když Jan Ledčar dvůr kupoval, vyjádřil se brandýský hejtman Kašpar z Milštejna, že „by lépěji bylo, [kdyby] gruntové poplatní lidmi robotnými se osazovali, ale že toho gruntu, o kterýž se mezi nadepsanými osobami trh stal, předešle vždycky lidé svobodní v držení bejvali a téměř za peníze hotové jedni druhým jej prodávali, ježto by sic člověk robotný s to bejt nemohl, protož vidí-li se Vašich Milostí toho při tom starobylém způsobu zůstaviti a k tomu trhu však proti dostatečnému reversu povoliti...“. V podstatě říká, že by bylo lépe, aby poplatné grunty obhospodařovali poddaní sedláci, ale že v případě Věžského dvora je zde dlouhá tradice držby v rukou „privilegovaných“, navíc je dvůr tak velký (a drahý), že by jej většina poddaných jako celek mohla jen těžko zaplatit a provozovat. Na druhou stranu mohla hejtmana Milštejna přivádět k opatrnosti ta skutečnost, že u svobodných „privilegovaných“ osob se tak trochu daly čekat snahy o vymanění z plateb či jejich nerespektování s odkazem např. na služby, které takový člověk mohl pro císařské panství (případně pro jiné císařské instituce) vykonat.

Kašpar z Milštejna dodává, že o dvůr registruje zájem i od jiných osob: „...tajiti nemohu, že jest nedávno pominulých dnův Jeho Milosti pan Jan Václav z Lobkovic se mnou, když jsem v Praze byl, o týž dvůr promlouvati, že by jej od pana z Habartic koupiti...chtíti ráčil.“ Zájemci o dvůr by se tedy našli – patrně se tedy nejednalo o žádný ležák.

• 1602 – Daniel Hroch z Mezilesic

Když dvůr od Jana Ledčara kupoval Daniel Hroch, uvedl důvod nákupu: „...k snadšímu sebe s manželkou a dítkami vyživení...“. Zároveň slíbil zachovat „všecky poplatky a povinnosti, kteréž od starodávna k tomu dvoru přináležejí.“

• do 1607 – Matyáš Lvovický z Lvovic
• 1607 – Jiří Lang z Langnova

V této době již do souboru majetků spojených se dvorem patřila také krčma a kovárna. Lze na to usuzovat dle tohoto zápisu: „...aby mi [tj. Jiřímu Langovi] dvůr i s krčmou aneb kovárnou v městečku Toušeni...za sumu půl třetího tisíce kop míšeňských [Matyáš Lvovický] prodati mohl...“. Vidíme tedy, že majitelé se dvůr snažili rozšířit i o další hospodářské provozy. Dvůr samotný byl největším zdejším poplatným dvorem! Patřily k němu rozsáhlé polnosti i několik luk. Privilegované dvory patřily i v jiných vsích mezi ty vůbec největší. Takový dvůr musel či alespoň měl uživit často početnou rodinu majitele, jejíž členové se do hospodářského provozu dvora buď vůbec nezapojovali, případně ne v takové míře jako u běžných selských usedlostí. Hospodářský výkon dvora měl dále sloužit jako jeden ze zdrojů financování vyšších životních nákladů takové privilegované rodiny oproti sousedům sedlákům. Vyšším nárokům odpovídala i obytná budova. V případě Věžského dvora stávala v místě čp. 22. Na konci 17. století je dokonce jednou nazvána jako „tvrzka“. Ne vždy to však znamená, že sedlák musel být automaticky chudší. Záleželo na konkrétní situaci a na tom, jak lidé uměli hospodařit. V některých obcích se jistě našli sedláci, kteří disponovali větším bohatstvím než jejich „privilegovaný“ soused.

Jiří Lang se, podobně jako to máme doloženo u některých jeho předchůdců, snažil zlepšit své postavení vůči správě brandýského panství. Velmi se ohrazoval poté, co po něm brandýský hejtman požadoval ze dvora platit „jaký berně“. Hned druhý den usedl k psacímu stolu a napsal do Prahy na Českou komoru (tj. hejtmanův nadřízený orgán) stížnost. Vyzdvihl, kolik toho pro panství a císaře již vykonal a že už mu za své služby jsou dlužni před 300 kop míšeňských grošů a vyzval je, ať brandýský důchodní sumu od berní odečte a „mezitím, aby mne anebo čeládku mou ve dvoře ničímž dále, až do srovnání té věci, stěžovati nedopustil.“ Sebevědomí a možnosti, jak se bránit, byly u „privilegovaných“ bezesporu vyšší než u sedláků. Jelikož často nacházeli uplatnění v městské, panské či státní správě jako úředníci, bylo pro ně vzdělání samozřejmostí. Vzdělání, ale i sociální kontakty byly u těchto vrstev skutečně velmi rozvinuty.

• 1617 – Rozina Kliksová z Kliksu (za ní v kontextu třicetileté války dvůr zpustl)
• od 1639 – bez hospodáře
• 1650 – Václav Karel Rudolf Kliksa z Kliksu
• 1650 – Petr Mitrovský z Nemyšle a na Jetřichovicích
• do 1670 – Vilém Fridrich Mitrovský z Nemyšle (syn Petra Mitrovského)
• 1670 – Jan Karel starší Petráček z Vokounštejna
• 1676 – Kateřina Maximiliána Zeyberková
• 1678 – Leopold Vilém, hrabě z Valdštejna
• 1689 – brandýské panství (v 18. století dvůr rozparcelovalo mezi poddané)

Již před Bílou horou (1620), ale zejména za třicetileté války (1618-1648) a po jejím skončení zlatý věk zmíněných drobných privilegovaných vrstev skončil. Tito nebyli již schopni konkurovat velkým pozemkovým vlastníkům, statky nezvládaly uživit potřeby jejich rodin, byli nuceni prodávat. Původní statky se buď rozparcelovávaly mezi vícero usedlostí a prodávaly poddaným nebo se dostávaly do přímé správy majitelů rozsáhlých panství, na kterých ležely (v okolí Labe mnoho vesnic náleželo již v předbělohorské době císaři, resp. jeho komorním panstvím, trochu jižněji na Českobrodsku, Černokostelecku, Škvorecku či Říčansku si po třicetileté válce svou středočeskou doménu s mnoha desítkami vesnic postupně vybudovali Lichtenštejnové).

Prameny a literatura:

• PRÁŠEK J. V.: Brandejs nad Labem. Město, panství i okres, 3. díl, Brandýs n. L. 1913, s. 53-55; Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 276, sign. B 94/35 (Věžský dvůr, 1607-1608) a sign. B 94/108 (Věžský dvůr, 1583-1606).

Kresby erbů: Jan Psota.