Nevzpomínám na Brandýs nad Labem rád. Příliš mne bolí, co mi tam udělali s tou básničkou, již na mně vymámili v roce 1911. Ale právě k těm veršům, které jsem jako domácí veršotepec  Brandýsu častěji skládal, někdy z rozkazu, jindy z přátelství, k nim se pojí dnešní má vzpomínka. Je to jedna z krásných mých životních vzpomínek a snad i pamětníci a svědci toho nepatrného, ale zajímavého případu se ještě najdou.

Okresní hejtman Schlindenbuch v Brandýse nad Labem v létech 1914 – 1915 působivši  byl člověk zdánlivě drsný, v srdci dobrý a věrný člověk. Jeho choť byla vyslovená Srbofilka , jeho syn našel si cestu do legií. Proto když v roce 1918 utíkali někteří hejtmani ze svých úřadů a bytů okny a za tmy, Schlindenbuch mezi nimi nebyl. Naopak, revoluce vrátila mu čest i místo, již mu chtělo vzíti Rakousko.

Ten si mne jednoho dne zavolal na hejtmanství vedle kostela a spustil: „Tak poslouchají, pane učitel, voni nám napíšou k naší slavnosti ňákej krásnej proslov. Snad přijde i pan arcivévoda, přijdou velký vojenský páni, ať se mi vytáhnou. Tak honem jdou a píšou, nebo s nima zatočím.“ Takhle mluvíval dosti často okresní hejtman Schlindenbuch, a tak mluvil ke mně i toho odpoledne, kdy mi nařídil, abych k slavnosti rakouského červeného kříže v Brandýse nad Labem napsal: „ňákej krásnej proslov.“ Všelijaký je osud věcí i lidí. Bylo mým dobrým i zlým osudem, že mi kdysi F. X. Procházka, autor „Ječmínka“ a „Hradčanských písniček“ otiskl s velikou pochvalou pár veršíků ve svém Malém Čtenáři. Taková zpráva jde po malém městě velmi rychle a šla i po Brandýse, protože se tehdy Malých Čtenářů v Brandýse mnoho odbíralo. Psal jsem verše, když se sešli brandýští rodáci, když byla školní besídka, když se ženil arcivévoda a když Červený kříž konal svou loyální jarní slavnost. Nevím, snad to bylo ještě častěji, ale tehdy, když pan hejtman poručil, usedl jsem a psal „loyální verše“.

18. dubna roku patnáctého zazářila brandýská Sokolovna záplavou světel. Vítala ve svých zdech převzácnou společnost. Myslím však, že arcivévoda tehdy přítomen nebyl. Ale přišlo jiné panstvo veliké, větší i menší a prostorný sál byl jím naplněn do posledního místečka. Na prvních místech rozsvícené sokolovny důstojníci od dragounského pluku, zlaté a pozlacené límce, řada pánů od „von“, hrabat, baronů a podobných vzácností, potom státní úřednictvo, z hejtmanství, od soudu, z berního úřadu, duchovenstvo, tu a tam nějaký pořádný učitel, městská elita z měšťanstva. Nevím ostatně, kdo tam všechno byl. O tom o všem jsem jenom slyšel, protože sám jsem na slavnosti nebyl, třeba že se tam říkaly mé „loyální verše“. Citovala je slečna Marie Jandourková, dcera brandýského měšťana, dáma s příjemným recitativním hlasem a dobrým srdcem. Měla jednu nesnáz: byla okresní recitátorkou jako jsem já byl okresním básníkem. Jinak nutno říci, že šla ke svému výkonu s opravdovým elánem a Sokolovna nejen poslouchala mé verše, ale odměnila ji tak, jak to nejlépe dovedla: bouřlivým potleskem, který se vytrvale vracel, žádaje si, aby i slečna se znovu vracela a děkovala z jeviště sokolského domu. Nevěděla ani, ale dala do toho proslovu celou svou duši. Teprve později si uvědomila, když si ty verše znovu a znovu říkala:

To bylo dávno, dávno, příliš dávno již, co stará praví báj: Do moří vzbouřených a smrtí hřmících vod náš koráb směle vplul za slunce východu. Však nežli západ stměl se, v krvi dohořel, plul po krvavých vodách svého osudu jen bídný jeho vrak. A vzat byl do vleku … Víc báj ta nepraví.

Mysliví lidé pochopili, že ta slova ukazují na Bílou horu, na to, že jsme kdysi byli a že zase budeme. Mé verše líčily dále válečný požár i jeho těžké oběti a byly zakončeny těmito divnými slovy:

Kdos divný ve tmách ptá se: Zvon zdaž udeřil? Odbila půlnoc! Bude k ránu. Svítá kdes! V to jitro věříme! Své rány zhojíme, sirotám dáme chléb, své lodi – vraku plachty připnem, silné stožáry, a padlých synů budem vzpomínat, již v dáli zmírali, tak jako osud chtěl a zákon přikázal….

Slečna Marie Jandourková zakončila svůj proslov plna vnitřního rozrušení, aniž sama věděla proč. Dole pod podiem tuším hraběnka Aichelburgová nadšeně tleskala a všechny dámy i rodové panstvo z posádky chtělo si prý také ruce utleskat. Nikdo z nich dobře nerozuměl, ale to nevadilo. Byla to loyální slavnost, slečna měla příjemný hlas a vnitřní zápal, povinností  loyálních občanů bylo pořádně zatleskat. Až do té chvíle byla si slečna Jandourková jista ohromným úspěchem, jedním z největších, jaké kdy ve své recitátorské činnosti měla. Ale sotva vešla definitivně za jeviště a setřela pot s čela, přiběhla cvičitelka dívčí sokolské mládeže sestra Adamovská a očima plnýma slz a rozechvělým hlasem se ptala: „Prosím vás, slečno, kdo to psal?“ „Učitel Beneš. Proč pláčete?“ Ale nedočkala se odpovědi. Za kulisy vešel v té chvíli pospíchavě člen hudebního sboru Národního divadla, virtuos Hofman, chytil slečnu Jandourkovou za ruku a polohlasně, s údivem v tváři se ptal: „Slečno, pro Krista Pána, bylo to u censury?“ Lekla se. Neměla o nějaké censuře ani tušení. Ale potom si vzpomněla: „Nu ano, celý týden to bylo na hejtmanství.“ „Prosím vás, kdo to psal? Vždyť vás zavřou!“ Slečna Jandourková se chvěla obavami a stále nevěděla, co se to vlastně děje. Proč by ji zavírali? Pro tu básničku? Přiběhla ještě slečna Božena Branžovská dole z hostince od Branžovských a žádala: „Půjčte mi, Mařenko, tu báseň opsat“. Nevím, jak mi slečna vypravovala, opisovala se potom dokonce ta básnička po Brandýse, ale nikdo nevěděl, kdo ji složil. Slečna Jandourková mlčela jako hrob. Zapadlo to časem do zapomenutí a jen tu a tam vzpomenuli všeteční lidé na ty verše, které tak podivně zaváněly... revolucí. Přicházely zprávy o vítězstvích, po širokém brandýském náměstí procházeli se páni a oslavovali… Nikdy jsem mezi nimi nebyl. To nebyla má fronta. Má fronta byla v jedné řadě a v jednom smýšlení s panem mlynářem Šorelem, ve světové válce vzorně smýšlejícím českým mužem, s dobrým hochem Janem Koderou, kupcem Zárubou, magistrem Novákem, Dr. Květoslavem Gregorem, který mi pomáhal utéci do Ameriky, s nezapomenutelným starostou staroboleslavským Šarochem. S těmi jsem chodil v těch smutných dnech, někdy jsem zapadl i do Záp k bělovlasému Josefu Kožíškovi…Tenkráte už mi truhlář a sokol Frída připravoval truhlu do Ameriky, v níž jsem nesl za oceán strašlivé zprávy o mukách zajatců slovanských v Thalerhofu. A byly by stačily, kdyby je byli u mě vyslídili, abych skončil kdesi kulí nebo provazem…

27. července už za noci pospíchala bryčka našeho dědečka se ženou a dětmi přes Popovice k Brázdimu. Před Popovicemi spadly nám z vozu květináče a rozbily se. Žena plakala až do Brázdima. Po silnici okolo Šindelářovy hospody šli se mnou moji věrní přátelé: Kodera, Záruba, Gregor a Tomek. U popovické silnice jsme se rozloučili. Šel jsem do tmy osudu a jen v duši si nesl rozžaté světlo nesmírné víry ve svůj národ.

Po deseti létech?

Mám prý se bránit, ospravedlnit ze svých rakušáckých skutků…  Ne, přátelé na Brandýsku. Mé vzpomínky jsou neveselé.