(Kateřina KLICPEROVÁ, Vůně (nejen) staroboleslavského perníku, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, prosinec 2020, s. 26)

Sladká chuť, vůně koření a medu. S blížícím se koncem roku mnoho našich domácností provoní příprava perníčků. Pojďme nahlédnout do historie perníkářského řemesla, která se dotkla i našeho města.

Pečivo z medu a mouky znali již ve starém Egyptě i antickém Řecku a Římě. K nám se perník dostal ze sousedního Německa, kde se ve 13. století stal hlavním perníkářským centrem Norimberk. První písemné zmínky o perníku v Čechách pocházejí z roku 1335 z Turnova, kde se prodával o posvícení. Perníkářství bylo do 18. století řemeslem vyrábějícím zboží určené jen nejbohatším vrstvám. Luxus perníkářských výrobků spočíval zejména v používání exotického koření. Každý perníkář si míchal vlastní směs koření. Nejčastěji se používal anýz, badyán, fenykl, skořice, zázvor, ale také pepř, který patřil k nejvzácnějším. Pravděpodobně i český název perník vznikl ze slova peprník odvozeného od přídavného jména peprný.Vždyť i v němčině je jeden z výrazů pro perník právě Pfefferkuchen, doslova pepřový koláč. Perníkářských mistrů nebylo mnoho, a tak se sdružovali do společných cechů, nejčastěji s pekaři, koláčníky nebo mlynáři.

Podle písemných pramenů je existence perníkářův Brandýse doložena v brandýské pamětní knize z roku 1659, kdy spojený cech brandýských pekařů a perníkářů získal cechovní řád, který obsahoval 41 artikulí (článků). Byl vypracován podle řádu pekařů a perníkářů Nového Města pražského. Ve druhé polovině 19. století navázala na tradici brandýského cechu perníkářského rodina Schütznerů ze Staré Boleslavi. Její působení začíná příchodem perníkářského mistra Jana Schütznera z Telče, kde se roku 1825 narodil. Usadil se v domě č. 137, těsně za staroboleslavským mariánským kostelem. Z generací následujících, jež pokračovaly v tradici svého zakladatele, vynikl zvláště Josef Šicner, který začal psát své jméno česky. Svému řemeslu dobře rozuměl, o čemž svědčí i to, že si sám psal recepty na perníky. Jejich fotokopie jsou dodnes uloženy v archivu našeho muzea. Ze vzpomínek paní Marie Tesařové, dcery Josefa Šicnera, víme, že práce perníkáře byla velice namáhavá a byla rozvržena po celý rok. Každou neděli, počínaje květnem, přišli do Boleslavi poutníci. Procesí vyvrcholila týden po hlavní pouti, která byla 15. srpna, kdy přišli poutníci až od Nymburka a Čáslavi. Perníky z poutí se používaly většinou jako dárek, upomínka, dekorace. Byly dostupnou sladkostí. Nejen archiválie a písemnosti nám přibližují podrobnosti o perníkářském řemesle, ale také dochované inventáře perníkářských dílen. K nejzajímavější součásti patřily dřevěné formy na perník, takzvané kadluby. Ve sbírkách Oblastního muzea v Brandýse se nachází 40 těchto forem, z nichž převážná většina (37) pochází právě od rodiny Šicnerů. Část získalo muzeum koupí v roce 1937, další část darem v šedesátých letech 20. století. Náměty vyobrazené na formách můžeme rozdělit do dvou základních oblastí. Jsou to motivy s tematikou náboženskou a motivy světské. Mezi náboženské motivy staroboleslavského souboru patří náměty vztahující se k tomuto poutnímu místu, zobrazení sv. Václava, Panny Marie s Ježíškem v náručí, mariánského reliéfu Madony s oltářem. Převážnou většinu zastupuje tematika světská. Jsou to jednak figurální motivy – dáma, voják, kominík, miminko. Mezi ně patří i nejstarší oboustranná datovaná forma souboru z roku 1774, znázorňující šaška a selku s miminkem v náručí. Na dalších můžeme najít zobrazení věcí z každodenního života – fajfku, skřipec nebo koně, nepostradatelnou součást venkovského hospodářství. Zajímavostí jsou pak formy na takzvané drůbeřky – perníky, které nebyly určeny k jídlu, ale jako hračky pro děti. Byly trojrozměrné a slepovaly se z jednotlivých dílů. Tak mohla vzniknout například kolébka nebo domeček. Oblastní muzeum je bohužel v této době pro návštěvníky uzavřeno. Berte ale tyto řádky jako pozvánku na stejnojmennou výstavu o pernících a perníkářích. Pilně na ní pracujeme a těšíme se, až se na ní budete moci podívat, ať už to bude v předvánočním čase, nebo v novém roce.

Foto:

1) Dům rodiny Šicnerů ve Staré Boleslavi čp. 137. Archiv OMPV.

2) Kadlub zobrazující selku s miminkem z roku 1774. Sbírky OMPV.

(Martin HŮRKA, Palladium země české, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, prosinec 2020, s. 18)

Kovový reliéf Panny Marie s Ježíškem zvaný Palladium země české bývá svou cenností a významem pro český stát srovnáván s korunovačními klenoty. Legendárně je jeho původ spojován se sv. Metodějem, sv. Ludmilou a sv. Václavem. Současná podoba byla vytvořena kolem poloviny 15. století, kdy byl reliéf po husitských válkách velmi poničený. Ve Staré Boleslavi je prokazatelně doložen dobovými svědectvími až od konce 16. století, tedy v době, kdy se současně začíná rozvíjet tradice staroboleslavských mariánských poutí, poměrně záhy s hojnou účastí věřících. Význam Palladia rapidně roste, o čemž svědčí i úsilí a peněžní prostředky, které byly během třicetileté války (1618-1648) vynakládány na jeho ochranu i vykoupení po odcizení cizími vojsky.

Během třicetileté války se Palladium z Boleslavi třikrát „stěhovalo“:

(Martin HŮRKA, Kritika Pavla Stránského, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, prosinec 2020, s. 18)

Slova zápského rodáka Pavla Stránského (* 1583, Zápy - 1657 Toruň /Polsko/) ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi a tamním Palladiu z jeho díla O státě českém (poprvé vydáno 1634):

„…svatyni Panny Marie, nedávno nerozumnou prací několika let [po 1613] s velikým nákladem a nádherou zbudovanou, jež začala být přibližně před třiceti lety z nejistého nebo spíše pověrčivého důvodu navštěvována výročními poutěmi. Po nějakou dobu požívala ta svatyně u některých slávy a úcty pro obraz jakési nové, jakoby pessinutské bohyně, ale při nedávné výpravě saského kurfiřta do Čech [1631-1632] jakýsi plukovník zvučného jména obraz ten sňal a jako prázdného strašáka odnesl.“

Negativní Stránského vidění nepřekvapí. Byl nekatolíkem a nuceným pobělohorským emigrantem. Jeho dobové svědectví je však důležité, neboť pocházel přímo z našeho kraje (narodil se v Zápech, vyrůstal a studoval v Brandýse).

(Martin HŮRKA, Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, prosinec 2020, s. 18)

Jedná se o jeden z nejstarších českých barokních chrámů. Stavba podporovaná z nejvyšších míst samotnou panovnickou rodinou probíhala dle vzoru římského kostela Il Gesú od roku 1613. Kostel byl vysvěcen roku 1623, ale stavba pokračovala i později. Barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie nevznikl, jak se říká, „na zelené louce“, ale předcházel mu jiný, menší kostel, jehož stáří není známo (stále je předmětem výzkumů). V kostele je uchováváno Palladium země české, které v daném místě mělo být dle tradice a podání legend ve středověku vyoráno. Palladium a obecně mariánskou tematiku zobrazují i některá umělecká díla, která jsou v chrámu k vidění.

Projektem barokního kostela byl pověřen italský architekt Giovanni Maria Filippi. Stavbu započal stavitel Jacopo de Vaccani, rovněž italského původu. Na architektuře chrámu se později podepsali i jiný slavní architekti a stavitelé, např. Kilián Ignác Dientzenhofer (ambity, průčelí chrámu a jižní věž). V poslední době chrám prošel náročnou rekonstrukcí nejen architektury, ale i vnitřního mobiliáře.