(Andrea NĚMCOVÁ, Skrytá místa Brandýsa a Boleslavi 4, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, červen 2022, s. 14)

Cihelna

Stará hrušovská cihelna se nacházela jižně nad údolím dnešního Hrušovského rybníka, původně zvaného Netušil. Pod tímto názvem je „Hrušovák“ označen i na mapě stabilního katastru z roku 1842. Justin Prášek uvádí, že v poloze „Pode dvorem….. pod tvrzí“ byla již v 16. století panská cihelna, do níž byla voda hnána nejprve z Vrábského rybníka a po jeho zániku právě z rybníka Netušil.

Podle archivních vzpomínek pamětníků patřila cihelna v Hrušově počátkem 20. století ještě za Rakouska-Uherska panu Chlebečkovi. V prostoru vybraného hliníku se nacházely dvě pece na pálení cihel a střešních tašek, prý velmi dobré kvality. Podle tehdejšího majitele pana Chlebečka byly cihly označeny raženou značkou CH, takže pokud nějakou takovou při bourání starší stavby v Brandýse či okolí objevíte, vězte, že jde o místní produkci hrušovské cihelny ze začátku 20. století. V období první republiky změnila cihelna majitele, patřila panu Kejmarovi, odtud také pochází místní název pro údolí pod cihelnou "Kejmarák". Jedna z hrušovských pecí na pálení cihel byla námětem olejomalby Josefa Olexy nazvané „Kejmarova cihelna“. Výroba cihel zde pokračovala až do druhé světové války, potomci majitele žili v objektu cihelny ještě do počátku 90. tel 20. století, pak už zbytky cihelny rychle zchátraly. Těžební jáma velkého hliníku je dnes již zavezena, i když oproti terénu okolních polí mírně v krajině snížena. Vnější hrany zaniklé těžební jámy jsou zarostlé pásem křovin a plocha bývalé cihelny je tak i na mapách dobře patrná.

Spraše

Naším záměrem ale není psát o dějinách místní cihlářské výroby, budeme nahlížet do historie mnohem starší, až na úsvit osídlení našeho regionu. Cihelny vznikaly na mohutných sprašových uloženinách.  Spraše jsou usazené prachové sedimenty okrové barvy naváté větrem v dobách ledových a tvoří základní surovinu pro cihlářskou výrobu. Na sprašovém podloží ale také vznikaly ty nejúrodnější půdy, takže tyto polohy lákaly k osídlení již nejstarší pravěké zemědělce přicházející do Polabí v mladší době kamenné. Územní preference novodobých podnikatelů v cihlářské výrobě a našich dávných předků se proto do značné míry shodovaly a překrývaly. Cihelny se tak staly zdrojem nejstarších archeologických nálezů, nacházených nahodile již v 19. století. Největší rozmach cihlářské výroby spadá bohužel do období, kdy se archeologie více než vědě podobala náhodnému sbírání starožitností. Vykopávky často prováděli nadšení amatéři bez jakékoliv dokumentace a uchovávali jenom ty nálezy, které se jim zdály hezké nebo zajímavé, řada předmětů z těchto raných objevů tak neunikla zničení a zapomnění.

Hrušovské nálezy

Cihelna v Hrušově začala vydávat svá archeologická tajemství od počátku 20. století. K prvním registrovaným nálezům patří zlomky keramiky nalezené roku 1919 a datované do starší až mladší doby železné (600 př. n. l. – 0), dnes uložené v Národním muzeu pod lokací „Hrušov, cihelna pana Chlebečka“. Ostatní archeologické nálezy z hrušovské cihelny se již dostávaly ve 20. – 30. letech 20. století do sbírky brandýského muzea. K nejzajímavějším z nich patří pazourkový nůž z doby kamenné, který významný český paleontolog a archeolog Jaroslav Petrbok datoval dokonce do mladého paleolitu, tedy do období mezi 38 a 28 tisíci lety př. n. l. Další hrušovské památky jsou již spojeny s pobytem nejstarších zemědělských kultur období neolitu (5000-3900 př. n. l.). Jde především o broušené kamenné nástroje a zdobené zlomky keramiky. V roce 1929 bylo přímo ve stěně cihelny prozkoumáno několik kulturních jam a porušená zahloubená chata z doby laténské, tedy období, kdy u nás žili Keltové. Jednotlivé nálezy ukazují i na osídlení polohy v jiných obdobích pravěku, například ve starší a mladší době bronzové (1300-1000 př. n. l.). Pohár eneolitické kultury se šňůrovou keramikou (2900-2500 př. n. l.) nám zase naznačuje, že v prostoru cihelny se nacházely i pohřební památky, neboť jde o typ nádoby, která se vyskytuje v mužských hrobech. Na základě nálezu bronzového náramku a nádoby točené na kruhu usuzujeme i na výskyt pohřbů dávných Keltů. Jedním z nejpozoruhodnějších archeologických předmětů původem z hrušovské cihelny je malé keramické chrastítko – dětská hračka ze starší doby železné (800-500 př. n. l.). Tento ojedinělý nález si můžete v současnosti prohlédnout v našem muzeu na výstavě „Doby a nádoby“, která potrvá do 19. června.

Foto: Cihelna na obraze Josefa Olexy (OMPv).

(Martin HŮRKA, Skrytá místa Brandýsa a Boleslavi 3, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, duben 2022, s. 19)

Zeď

Po přečtení prvního dílu seriálu o skrytých místech Brandýsa a Boleslavi se na nás s podnětem obrátila paní Alena Šedová, mj. majitelka rozsáhlé sbírky papírových ubrousků zapsaných v České knize rekordů. Nehovořili jsme však prvotně o její rekordní sbírce, kterou buduje již od 60. let minulého století, ale o mohutné zdi, jež ohraničuje její zahradu. Paní Šedová byla velmi laskavá a zařídila prohlídku zdi z obou přiléhajících pozemků.

Zjistili jsme, že se jedná o velice zajímavou a především historicky cennou kamennou ohradní zeď. Ta původně uzavírala okraj města, přesněji vnější stranu zahrad, které vybíhaly od domů na jihovýchodní straně náměstí. Přesný průběh zdi jsme dohledali na historických mapách z 19. století. Její celkovou vizuální podobu zachycuje navíc veduta Brandýsa již roku 1782. Na ní vidíme rovněž několik branek, kterými měšťané procházeli ze svých zahrad na humna (pole). V části zdi jižně od konce ulice Slepá je dosud dobře patrná cihlová zazdívka jedné z vyobrazených branek. Další kus zdi lze spatřit v blízkosti mateřské školy Riegrova a snad i jinde.

Ohrazení měst a městeček

V našem okolí byly hradbami opevněny Stará Boleslav a Kostelec nad Labem. Průjezd těmito lokalitami strážily v obou případech dvě městské brány. Dvě brány mívaly také Čelákovice, byť tamní město vlastní hradby postrádalo. Čelákovice byly „chráněny“ těsným přimknutím domů v uliční řadě propojené s náměstím. Brány se na noc uzavíraly, a města tak mohla být částečně v bezpečí proti zlodějům a lapkům. Organizovanějším vojenským silám mohla odolat jen těžko. V Brandýse chyběly jak brány, tak hradby. Zeď, jako je ta výše zmíněná, chránila spíše obsah zahrad. Město zároveň alespoň symbolicky vydělovala od okolní krajiny.

Zajímavost ze zámku

Závěrem drobná zajímavost z brandýského zámku. V jeho interiéru lze spatřit několik historických náčrtků pracovníků a obyvatel zámku, kteří si zjevně krátili dlouhou chvíli čmáráním po zdech. V jednom z obrázků identifikujeme gotickými hradbami opevněné město. Jedná se patrně o výjev města imaginárního, vzešlého z fantazie autora dílka. Kresba vznikla snad v 16. či 17. století.

(Andrea NĚMCOVÁ - Lukáš BALOUN, Skrytá místa Brandýsa a Boleslavi 2, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, březen 2022, s. 11)

Mezi obyvateli Brandýsa nad Labem a čtenáři těchto řádků se nepochybně najde mnoho těch, kteří si ještě pamatují historickou podobu Pražské ulice před její asanací v 70. letech 20. století. Původně byla podstatně užší a její západní stranu ve směru od náměstí tvořila souvislá fronta několika historických domů, mj. s objektem městského pivovaru.

Městský pivovar

Městský pivovar byl zbudován jižně od náměstí nejpozději v první polovině 16. století. Jeho zřízení bylo povoleno již roku 1508 Johankou z Krajku. Dějiny brandýského pivovaru jsou dlouhé a zajímavé, my si však připomeneme jen historii relativně nedávnou, která nakonec vyústila v demolici celého objektu. V roce 1907 vznikla akciová rolnická společnost, která proměnila pivovar v moderní průmyslový podnik. Po druhé světové válce byla v roce 1948 na Brandýský městský pivovar uvalena národní správa a stal se součástí podniku Polabské pivovary n. p. v Kolíně. V následujících letech se postupně ocitl pod patronací několika větších pivovarů, posledním z nich byl podnik Středočeské pivovary n. p. Velké Popovice. V roce 1967 byl brandýský pivovar zrušen a odsouzen k likvidaci. Jeho sklepy byly ještě několik let využívány jako sklad pro BSS. Začátkem 70. let 20. století došlo k definitivní demolici objektu, celá západní strana Pražské byla stržena, ulice rozšířena a na místě historických domů a starého pivovaru vzniklo panelové sídliště.

Městský pivovar v Brandýse nad Labem se po celou dobu své více než 400 let dlouhé existence nacházel na stejném místě. Toto místo nebylo pro jeho založení vybráno náhodně. V zahradách jižně od náměstí vyvěraly vydatné prameny pitné vody, které pivovar ke svému provozu potřeboval, protože kvalitní voda je základ každého dobrého piva. Právě dnes již zapomenutým zdrojům vody se budeme věnovat v následujících řádcích.

Nález studny

V roce 2014 proběhla revitalizace severní části Pražské ulice navazující na již zrekonstruované Masarykovo náměstí. Součástí obnovy povrchu komunikace byly i úpravy zeleného pásu a výstavba sníženého chodníku podél bloku panelových domů č. p. 1498 a 1499. Archeologický výzkum přinesl na tomto místě zajímavé objevy. V linii okraje pásu zeleně mezi chodníkem a komunikací byly obnaženy základy a zbytky nádvorních (!) stěn domů historické zástavby stržené na počátku 70. let. V prostoru chodníku před schodištěm nedaleko mléčného baru Jadran došlo navíc k odkrytí kamenné historické studny. Horní část dobře zachované studny tvoří kamenné zdivo, které v hloubce necelé 2 metry od zachyceného povrchu kamenného věnce přechází v souvislou pískovcovou skálu, do níž je spodní část studny vysekána. Studna má vnitřní průměr kolem jednoho metru.

Stáří studny

Archeologové jsou při podobném objevu vždy nejvíce zvědaví na obsah zásypu studny, protože nálezy z něj a jejich stratigrafie pomáhají určit dobu vzniku studny a okolnosti jejího užívání. V tomto ohledu byl zásyp horní části studny zklamáním, neboť obsahoval čistě odpad, který se tam dostal až v souvislosti zániku domů a terénní planýrce po demolici. Studnu se však podařilo datovat díky jejímu důležitému konstrukčnímu prvku. Na přechodu mezi horní zděnou částí a spodní partií zapuštěnou do rostlé skály byl odkryt věnec z mohutných dubových trámů. Dobře zachované staré dřevěné prvky je možné téměř přesně datovat metodou dendrochronologie, založené na analýze letokruhů dřeva. Takže dnes bezpečně víme, že studna na Pražské byla vyhloubena nejdříve v 70. letech 16. století, neboť trámy použité v její konstrukci pocházejí ze stromů poražených v letech 1558 a 1573.

Pramen a chodba

Při vybírání zásypu studny začala archeologům záhy ztěžovat práci vzlínající voda z dříve zasypaného pramene. Ukázalo se, že pramen je stále aktivní a poměrně silný, takže pokračování archeologického průzkumu si vyžádalo každodenní odčerpávání ve studni se hromadící vody. Ve spodní části studny vytesané do skály se pod dřevěným věncem v hloubce asi 2,2 metry objevila zaklenutá chodbička vybíhající ze studny západním směrem pod blok panelového domu. Úzkou chodbu bylo po částečném odstranění bahnitých sedimentů možné sledovat v délce asi 2,5 metru, pak se rozšiřovala v menší sklípek. Tam už ale možnosti dalšího archeologického bádání končily, protože přímo středem klenutého stropu sklípku svisle prochází zapuštěný mohutný ocelový nosník panelového domu, který nám znemožnil přístup do pokračujících podzemních prostor. Můžeme tedy jenom předpokládat, že ze sklípku vede dále nějaký odtokový kanál. Domníváme se, že odtok pokračuje západním směrem a zásoboval vodou některý z nádvorních objektů městského pivovaru. Dna studny se kvůli hromadění vody ve výkopu dosáhnout nepodařilo, její celková hloubka nám tak bohužel zůstala utajena a nevíme ani, jak dlouho byla udržována a čištěna. Je ale zřejmé, že její výstavba spadá do doby 2. poloviny 16. století, tedy krátce po zřízení pivovaru.

Až budete procházet kolem drobných obchůdků v přízemí panelových domů při Pražské ulici, vzpomeňte si, že pod dlažbou chodníku se tu skrývá zasypaná historická studna a v ní stále živý pramen vody.

Foto: Pohled do studny a pohled ze studny do chodby se zapuštěným ocelovým pilotem panelového domu (L. Baloun, ÚAPPSČ)

(Martin HŮRKA, Brusírna drahých kamenů pod zámkem, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, duben 2021, s. 14)

O Rudolfínské brusírně drahých kamenů, která stávala pod brandýským zámkem, toho prozatím moc nevíme. Jako většina objektů v našem seriálu i ona zanikla v průběhu třicetileté války (1618-1648). O její existenci se dozvídáme z urbáře brandýského panství, sepsaném až roku 1651, v době, kdy se panství i celý kraj zvolna začal opět probouzet k životu.

V urbáři na listu 13 a 14 čteme: „Při témž mlejně udělána byla šlejferna s velkým nákladem, kteréžto se mimo domácí potřebu užívati mohlo.“ Tato „šlejferna“ (schleifen = něm. brousit) vynášela ročně okolo 2 kop grošů. „Spíše více než míň“. V době sepsání urbáře byla sice již řadu let zničena, avšak lidé ještě mohli spatřit místo, kde stávala, o čemž svědčí poznámka: „Nyní jest toliko místo.“

Nejdůležitější informace získáváme ze závěrečného odstavce: „Kterážto šlejferna byla obrácena k pulerování kamení drahého, kteréž se Jeho Milosti Císařské z hor trutnovských vozívalo, však časem svým zase vyzdvižena a užívána býti může.“

České šperkařství a kamenářství dosahovalo za Rudolfa II. světové úrovně. Brandýská brusírna nebyla jediná v majetku Rudolfa II. respektive královské komory. Další významnou brusírnu nechal Rudolf zřídit např. při Císařském mlýně u pražské Stromovky.

Foto: Ukázka jedné z brusíren drahých kamenů provozovaných rodinou Miseroni, autor: K. Škréta, 1653-1655 (Národní galerie Praha).