Doufám, že do vzpomínek hrozných dob válečných dobře zapadne i vzpomínka na martyrium, které prodělávala výroba u nás jistě všeobecně oblíbeného piva. Chci, by všichni milovníci dobré sklenky řízného moku Gambrínova  připomněli si ty trpké tekutiny, které jim byly předkládány pod názvem „pivo“, a někdy ani té „tinktury“ nebylo, by vzpomněli, jak bývalo svátkem, když doslechli se, že se dnes čepuje v tom či onom hostinci a kde se schovávalo jen pro protekční hosty nějaká ta kapka na druhý den.

Tu byl snad nejlépe potvrzen starý český termín pro pivo „tekutý chléb“, neb každý člověk, zvyklý na svoji sklenku denně, jistě cítil na sobě, že mu schází pro celý organismus, jako scházel krajíc dobrého žitného chleba. Tu byla nejpádnější odpověď pro fanatické proroky absolutního abstinentismu. Odpusťte, že snad odbočuji, ale nemohu  přejíti ty vzpomínky, jistě všech nepředpojatých, kteří prodělali všechny ty útrapy polního tažení, co by byl  p. Dr. Šimsa , tak bezohledný abstinent, nabídl těm lidem hladovým, od dešťů promočeným, zmrzlým, již takřka ke všemu apatickým v bojové línii jiného, než ten hrubý lok „rumu“, který jim poskytovala  rakouská vojenská správa. Jistě mi všichni tak postižení dosvědčí, že to bývalo to jediné, co nás dovedlo aspoň na čas znovu vzpružiti jak tělesně, tak i duševně: a přece se z nás nikdo nestal alkoholikem, by tomu „rumu“ zvykl. Po navrácení se do řádné životosprávy nikdo si na něj nevzpomene, snad někdy v zimě naleje ho do číšky čaje. Proto jen ta zlatá střední cesta ve všem i v té abstinenci. Pivo se pilo již v dávnověku, kam až znalost historie sahá a u nás Čechů se bude jistě píti, dokud jeden Čech žíti bude: a proto přece nestaneme se národem zločinců a idiotů, jak by nám rádi namluvili abstinenční fanatikové, neb máme důkazy, že naši velcí lidé, jmen světových, také neopovrhli sklenkou pěnivou.

Vraťme se k našemu pivovarství místnímu!

Brandýs nad Labem má dva pivovary, zámecký a společenský. A jest jistě vzácným případem v historii, že šlechtic dal právo vaření piva městu, dříve než ho sám používal. To stalo se u nás, že vzácná, v českobratrské víře vychovaná, paní Eliška z Krajířů povolila právo vaření piva městu Brandýsu nad Labem r. 1516, ač na panství se ještě nevařilo. Tím jest u nás měšťanský pivovar starší, než zámecký.

Pivovar již tenkráte stával na místě, kde dnes stojí, ale jen se sladovnou a várnou, neb po hlavním vykvašení odvážel si každý majitel právovárečného domu svoji várku do svých sklepů. Pak se střídavě v jednotlivých číslech pivo čepovalo, což se vždy vyvěšením slaměného víchu oznamovalo.

V rukách právovárečných zůstával pivovar až do počátku devatenáctého století, kdy přešel v ruce jednotlivcův. Několikráte změnil svého majitele, až asi v létech 1885 přešel v majetek Okresní hospodářské záložny. Majetkem této zůstal až do roku 1907, kdy dle příkazu Zemského výboru, bylo záložnám zakázáno provozovati jakýkoliv podnik výdělečný. Naše Okresní  hospodářská záložna utvořila ze svých podílníků společnost  s . r. o. s 1.014 podíly v ceně Kč 500,- za jeden podíl , kteréžto kmenové jmění bylo v r. 1922 o 100 % zvýšeno tj. na 2.028 podílů á 500,- Kč.                  

Tak od r. 1907 jest závod majetkem této společnosti, která byla původně čistě rolnická, ale během let dědictvím a koupí podílů se znenáhla stává společností všech stavů občanstva na našem okrese. Závod v rukách společnosti prospíval, výroba stoupala, z počáteční výroby při převzetí závodu s 18.000 hl dostoupil v r. 1911 výroby 25.000 hl ročně, takže již ani vlastní sladovna, zařízená na maximální zpracování 30 vagonů ječmene nestačila a bylo nutno přikupovati hotový slad.

Společnost zařizuje vše moderními stroji, staví novou várnu, novou strojovnu, celou stanici stáčecího zařízení na isobarometrické stroje. Vystavěny nové kvasírny, ležácký sklep a s plnou nadějí hledí závod budoucnosti vstříc, když tu nastává nešťastný den sv. Anny r. 1914. A všechny ty naděje boří se rázem.

Z počátku béře se vše na lehkou váhu, „vždyť do vánoc bude konec, dnes při všech těch technických vymoženostech se lidé všichni za 3 měsíce postřílí“, tak uvažovalo se mezi lidem a také i v pivovarství se nejeví z počátku nějaký vliv na výrobu, spíše ještě k dobru než ke zlému. Neb v městech, kde se soustřeďovalo vojsko, bylo živo, každý si vezl s sebou nějaký ten ušetřený groš, jak bývalo zvykem na vojenských cvičeních, kde bylo přece zvykem si přilepšiti nějakou sklenkou po nezvyklém cvičení. Zvláště však nyní, kdy „menáž“ byla dle válečného předpisu – silnější a porce větší, fasoval se „Kriegszulag“ a pivo v ceně ještě nestoupalo, takže si každý denně dal o jednu víc. Ale již po vánocích r. 1914, nastávalo vystřízlivění, zvláště když nastaly již v lednu r. 1915 první odvody nevojáků. Tu již každý jinak počítal a počalo se to již objevovati i ve spotřebě piva. Výroba v závodě klesla ve výrobní kampani od 1. září 1914 do 31. srpna 1915 na 18.000 hl. Tím více stupňuje se to v roce následujícím, výroba poklesá na 11.000 hl. Ale tu objevuje se již „dýchavičnost“ naší „širší vlasti“. Výroba omezuje se zákonem. Hlavní suroviny naší, ječmene, používá se již pro jiné účely, než k jakým jest určena. Povoluje se jen nepatrná část ječmene k výrobě piva a nastupují náhražky. Ty jsou s počátku pro výrobu piva ještě dostačující, mohl -li se ku sladu přidávati cukr. Ale poctivý, bodrý sládek Š. nechce falšovati svůj výrobek, který plně  25 roků vyráběl ze sladu a chmele a odmítá používati náhražek. Výroba se na 2 měsíce úplně přerušuje. Doba však jest silnější, než poctivost českého sládka – ten ve své poctivosti vytrvává, ale ztrácí existenci. Závod začíná pracovati s náhražkami a vyrábí v r. 1916-1917  1800 hl. Tak hluboko klesla výroba za jediný rok, z 11.000 hl na 1.800 hl. Závod ztrácí svého poctivého, my snad řekneme tvrdohlavého vůdce, ale neprávem. On přilnul s láskou k svému oboru, českému pivovarnictví, které požívalo a požívá jména světového, a než by ho byl ve svém kmetském věku zneuctil, raději obětoval svoji existenci. Proto budiž mu u všech odborníků, kteří s láskou lnou ku svému  povolání, vzdána úcta!

Potom nastává pro pivovarnictví nejkrutější doba – výroba se omezuje na 15 %, pak na 10 %, až konečně na 8 % předválečné výroby, ale to ještě stále horší a horší kvalitou. Snižuje se jakost u piva z normálních 10° na 8°, 6° až 4° sacharometrické dle Ballinga.

Používá se všech možných náhražek, u kterých se jen trochu dá zjistiti obsah škrobu, který by se dal pomocí malé přísady sladu proměniti v cukr. Velkým díkem zavázáni jsme německým chemikům, kteří chtěli i ze dřeva vyráběti chléb, že pro pivovarství  navrhli ku zpracování polní pýřavku, v níž zjistili 3%  škrobu. Tato tragédie pro odborníka vyzní v komiku, při praktickém využití. Když plná varní pánev naplněna nařezanou pýřavkou měla býti promíšena obvyklým varním míchadlem, tu se toto přelomilo, řetězy přetrhaly a celý ten obsah musil býti vidlemi na mrvu vyházen a odvezen tam, kam patřil, na smetiště. Tu jistě se již zdálo, že přišla legendární doba, kdy se bude vařiti pivo z košťat. Přitom ještě jeho ceny stoupaly do výše, o kterých se nikdy nikomu nezdálo. Tak přišla i doba, že české slavné pivovarství se proměnilo ve výrobu břeček, které nesly název pivo, budiž mu na omluvu, že bez jeho zavinění, donuceno dobou a okolnostmi.

Aby závod náš mohl zaměstnávati ještě těch několik zaměstnanců, kteří mu po všech nekonečných „musterunkách“ zbyli, byl nucen hledati jiný způsob podnikání a vrhl se jako mnoho jiných pivovarů na výrobu sodové vody a limonád. Jaké ty limonády byly a z čeho se vyráběly, to vědí výrobci a nynějšímu pokolení není to radno vyprávěti. Chtěl bych jen tak připomenouti naší mládeži, že pořádala-li se taneční zábava, při které nebylo již nic co píti, postaral se starostlivý hostinský aspoň o pořádný hrnec vody, do kterého se nalilo něco barviva oslazeného cukerínem, a pak jednoduše nabíralo sklenkou a prodávalo. Nápoj jistě bez alkoholu, ale nejzarytější abstinent by ho dnes nepil. Tak dostupuje nedostatek životních potřeb vrcholu a tu nás zachraňují bohové a nastává náš posvátný den 28. října 1918.

Začínáme samostatně hospodařiti ve vyhořelém a vydrancovaném domě! Vázané hospodářství nám odměřuje všechny životní potřeby, a tudíž i pivovarství. Vařilo by se, pilo by se, peněz je dost a nemají ceny, ale vařiti není z čeho. Úkradkem koupený ječmen se tajně sesladovává a svařuje, neb poptávka po pivě jest veliká, na ceny se nikdo neptá, ale kontrolní komise ministerstva zásobování stíhá komisi, na půdách vše přeměřují, dle výstavu piva vše přepočítávají, a tak nás učí šidit státní obhospodařování. Vaří se ta silná piva 4° z cukrovky, kukuřice, kdo ji má, z melasového cukru, z čeho se dá, bychom alespoň trochu uspokojili poptávku. Výroba v r. 1918-1919 stoupá na 6.500 hl, v r. 1919-1920 na 11.000 hl, v r. 1920-1921 na 12.000 hl, kdy zrušuje se v pivovarství vázané hospodářství  a počínáme si oddychovati. Již můžeme si volněji nakoupiti našich nezbytných surovin, a vyráběti po starém českém způsobu, jen není ještě povolena předválečná stupňovitost.  Výroba v r. 192-1922 stoupla na 12.500 hl a v r. 1922-1923 na 13.200 hl a navrátili jsme se k normální výrobě 10° piva obyčejného a 12° ležáku. Starší pijáci stále si však naříkají, že to není to, co bývalo, ale konsum přece stále roste, takže v r. 1923-1924 dosahuje výroba 16.000 hl a v r. následujícím již dosahujeme výše výroby  v r. 1914, 20.000 hl. Ale plné kapacity není přece možno dosíci, poněvadž celková výroba  čsl. pivovarnictví dosáhla letos r. 1927 teprve 70 % výroby předválečné. Zaviňuje to hlavně uzavření hranic pro náš výrobek. Amerika svojí prohibicí, Německo i bratrská Jugoslávie, naši největší odběratelé piva, jsou pro nás ztraceny. A naše vývozní pivovary, by alespoň částečně udržely svoji  výrobní kapacitu, tlačí na pivovary domácí a tím je omezena výroba všech.

Náš závod vyrobil v posledním r. 1927 21.000 hl piva, které rozprodal v našem okrese.  Zpracoval 30 vagonů ječmene, zakoupeného v okruhu našeho okresu, mimo to zakoupil 8 vagonů hotového sladu. Svařil 58 q chmele, zaplati na pivní dani  708.000,- Kč, na obratové dani  156.000,- Kč, celkem i s menšími dávkami a daněmi na 1.000.000,-Kč, spálil  75 vagonu hnědého uhlí, prodal ke krmení  4.140 q mláta, 100q slad. květu, 60q zadního ječmene. Zaměstnává 3 úředníky, 20 dělníků a zřízenců celoročně a na 80 dělníků a dělnic při ledování. Z tohoto vysvítá, že závod náš jest platnou hospodářskou jednotkou v našem okrese. A proto těžko jest pochopiti snahu jistých kruhů po koncentraci průmyslu pivovarského do několika málo velkopivovarů. Je-li to snad ekonomické po stránce výrobní, jistě to není národohospodářsky prospěšné pro malá venkovská města a okresy, kde takový závod bývá jeden z největších poplatníků, jak daní státních tak přirážek obecních a okresních. Jest zaměstnavatelem živitelů kolika rodin, zpracovává produkty okresu a vrací mu je ve formě krmných odpadků.

Žel Bohu, že postup velkovýroby jde nezadržitelně a bezohledně dále, dá se snad jeho pochod zabrzdit na čas, ale ne zastaviti. A proto přeji Společenskému pivovaru brandýskému, by ku prospěchu sobě, městu, okresu a tím i celé naší drahé republice zdárně co nejdéle prospíval a volám mu staročeské pivovarské „Dej Bůh štěstí!“

Nevzpomínám na Brandýs nad Labem rád. Příliš mne bolí, co mi tam udělali s tou básničkou, již na mně vymámili v roce 1911. Ale právě k těm veršům, které jsem jako domácí veršotepec  Brandýsu častěji skládal, někdy z rozkazu, jindy z přátelství, k nim se pojí dnešní má vzpomínka. Je to jedna z krásných mých životních vzpomínek a snad i pamětníci a svědci toho nepatrného, ale zajímavého případu se ještě najdou.

Okresní hejtman Schlindenbuch v Brandýse nad Labem v létech 1914 – 1915 působivši  byl člověk zdánlivě drsný, v srdci dobrý a věrný člověk. Jeho choť byla vyslovená Srbofilka , jeho syn našel si cestu do legií. Proto když v roce 1918 utíkali někteří hejtmani ze svých úřadů a bytů okny a za tmy, Schlindenbuch mezi nimi nebyl. Naopak, revoluce vrátila mu čest i místo, již mu chtělo vzíti Rakousko.

Ten si mne jednoho dne zavolal na hejtmanství vedle kostela a spustil: „Tak poslouchají, pane učitel, voni nám napíšou k naší slavnosti ňákej krásnej proslov. Snad přijde i pan arcivévoda, přijdou velký vojenský páni, ať se mi vytáhnou. Tak honem jdou a píšou, nebo s nima zatočím.“ Takhle mluvíval dosti často okresní hejtman Schlindenbuch, a tak mluvil ke mně i toho odpoledne, kdy mi nařídil, abych k slavnosti rakouského červeného kříže v Brandýse nad Labem napsal: „ňákej krásnej proslov.“ Všelijaký je osud věcí i lidí. Bylo mým dobrým i zlým osudem, že mi kdysi F. X. Procházka, autor „Ječmínka“ a „Hradčanských písniček“ otiskl s velikou pochvalou pár veršíků ve svém Malém Čtenáři. Taková zpráva jde po malém městě velmi rychle a šla i po Brandýse, protože se tehdy Malých Čtenářů v Brandýse mnoho odbíralo. Psal jsem verše, když se sešli brandýští rodáci, když byla školní besídka, když se ženil arcivévoda a když Červený kříž konal svou loyální jarní slavnost. Nevím, snad to bylo ještě častěji, ale tehdy, když pan hejtman poručil, usedl jsem a psal „loyální verše“.

18. dubna roku patnáctého zazářila brandýská Sokolovna záplavou světel. Vítala ve svých zdech převzácnou společnost. Myslím však, že arcivévoda tehdy přítomen nebyl. Ale přišlo jiné panstvo veliké, větší i menší a prostorný sál byl jím naplněn do posledního místečka. Na prvních místech rozsvícené sokolovny důstojníci od dragounského pluku, zlaté a pozlacené límce, řada pánů od „von“, hrabat, baronů a podobných vzácností, potom státní úřednictvo, z hejtmanství, od soudu, z berního úřadu, duchovenstvo, tu a tam nějaký pořádný učitel, městská elita z měšťanstva. Nevím ostatně, kdo tam všechno byl. O tom o všem jsem jenom slyšel, protože sám jsem na slavnosti nebyl, třeba že se tam říkaly mé „loyální verše“. Citovala je slečna Marie Jandourková, dcera brandýského měšťana, dáma s příjemným recitativním hlasem a dobrým srdcem. Měla jednu nesnáz: byla okresní recitátorkou jako jsem já byl okresním básníkem. Jinak nutno říci, že šla ke svému výkonu s opravdovým elánem a Sokolovna nejen poslouchala mé verše, ale odměnila ji tak, jak to nejlépe dovedla: bouřlivým potleskem, který se vytrvale vracel, žádaje si, aby i slečna se znovu vracela a děkovala z jeviště sokolského domu. Nevěděla ani, ale dala do toho proslovu celou svou duši. Teprve později si uvědomila, když si ty verše znovu a znovu říkala:

To bylo dávno, dávno, příliš dávno již, co stará praví báj: Do moří vzbouřených a smrtí hřmících vod náš koráb směle vplul za slunce východu. Však nežli západ stměl se, v krvi dohořel, plul po krvavých vodách svého osudu jen bídný jeho vrak. A vzat byl do vleku … Víc báj ta nepraví.

Mysliví lidé pochopili, že ta slova ukazují na Bílou horu, na to, že jsme kdysi byli a že zase budeme. Mé verše líčily dále válečný požár i jeho těžké oběti a byly zakončeny těmito divnými slovy:

Kdos divný ve tmách ptá se: Zvon zdaž udeřil? Odbila půlnoc! Bude k ránu. Svítá kdes! V to jitro věříme! Své rány zhojíme, sirotám dáme chléb, své lodi – vraku plachty připnem, silné stožáry, a padlých synů budem vzpomínat, již v dáli zmírali, tak jako osud chtěl a zákon přikázal….

Slečna Marie Jandourková zakončila svůj proslov plna vnitřního rozrušení, aniž sama věděla proč. Dole pod podiem tuším hraběnka Aichelburgová nadšeně tleskala a všechny dámy i rodové panstvo z posádky chtělo si prý také ruce utleskat. Nikdo z nich dobře nerozuměl, ale to nevadilo. Byla to loyální slavnost, slečna měla příjemný hlas a vnitřní zápal, povinností  loyálních občanů bylo pořádně zatleskat. Až do té chvíle byla si slečna Jandourková jista ohromným úspěchem, jedním z největších, jaké kdy ve své recitátorské činnosti měla. Ale sotva vešla definitivně za jeviště a setřela pot s čela, přiběhla cvičitelka dívčí sokolské mládeže sestra Adamovská a očima plnýma slz a rozechvělým hlasem se ptala: „Prosím vás, slečno, kdo to psal?“ „Učitel Beneš. Proč pláčete?“ Ale nedočkala se odpovědi. Za kulisy vešel v té chvíli pospíchavě člen hudebního sboru Národního divadla, virtuos Hofman, chytil slečnu Jandourkovou za ruku a polohlasně, s údivem v tváři se ptal: „Slečno, pro Krista Pána, bylo to u censury?“ Lekla se. Neměla o nějaké censuře ani tušení. Ale potom si vzpomněla: „Nu ano, celý týden to bylo na hejtmanství.“ „Prosím vás, kdo to psal? Vždyť vás zavřou!“ Slečna Jandourková se chvěla obavami a stále nevěděla, co se to vlastně děje. Proč by ji zavírali? Pro tu básničku? Přiběhla ještě slečna Božena Branžovská dole z hostince od Branžovských a žádala: „Půjčte mi, Mařenko, tu báseň opsat“. Nevím, jak mi slečna vypravovala, opisovala se potom dokonce ta básnička po Brandýse, ale nikdo nevěděl, kdo ji složil. Slečna Jandourková mlčela jako hrob. Zapadlo to časem do zapomenutí a jen tu a tam vzpomenuli všeteční lidé na ty verše, které tak podivně zaváněly... revolucí. Přicházely zprávy o vítězstvích, po širokém brandýském náměstí procházeli se páni a oslavovali… Nikdy jsem mezi nimi nebyl. To nebyla má fronta. Má fronta byla v jedné řadě a v jednom smýšlení s panem mlynářem Šorelem, ve světové válce vzorně smýšlejícím českým mužem, s dobrým hochem Janem Koderou, kupcem Zárubou, magistrem Novákem, Dr. Květoslavem Gregorem, který mi pomáhal utéci do Ameriky, s nezapomenutelným starostou staroboleslavským Šarochem. S těmi jsem chodil v těch smutných dnech, někdy jsem zapadl i do Záp k bělovlasému Josefu Kožíškovi…Tenkráte už mi truhlář a sokol Frída připravoval truhlu do Ameriky, v níž jsem nesl za oceán strašlivé zprávy o mukách zajatců slovanských v Thalerhofu. A byly by stačily, kdyby je byli u mě vyslídili, abych skončil kdesi kulí nebo provazem…

27. července už za noci pospíchala bryčka našeho dědečka se ženou a dětmi přes Popovice k Brázdimu. Před Popovicemi spadly nám z vozu květináče a rozbily se. Žena plakala až do Brázdima. Po silnici okolo Šindelářovy hospody šli se mnou moji věrní přátelé: Kodera, Záruba, Gregor a Tomek. U popovické silnice jsme se rozloučili. Šel jsem do tmy osudu a jen v duši si nesl rozžaté světlo nesmírné víry ve svůj národ.

Po deseti létech?

Mám prý se bránit, ospravedlnit ze svých rakušáckých skutků…  Ne, přátelé na Brandýsku. Mé vzpomínky jsou neveselé.

Vyzvali jste mne, vážení pánové, abych přispěl nějakou vzpomínkou do „Památníku našeho osvobození“. Rád bych byl dávno již z vlastní iniciativy s něčím přispěchal, ale obával jsem se, že vzpomínky mé z v e l k é  d o b y  nepřinesly by mým rodákům nic nového, ani zajímavého, ježto jsem byl svědkem událostí pražských, odjinud všem dobře známých. Ale, byv nedávno vyzván k spolupráci na vašem „ Památníku“, zamyslil jsem se trochu do nedávné minulosti a tu k své potěše shledávám, že chovám v paměti přece několik momentů, které jsou v úzké souvislosti s milou mi domovinou polabskou. Vždyť již okolnost, že jsem byl těsně před mobilisací v Brandýse na dovolené a že jsem byl z této jako přednosta novinového oddělení hlavního poštovního úřadu v Praze telegraficky volán k nástupu v úřadě, byla pro mne tenkrát velkou událostí. Pamatuji se, že byla tehdejšího července velmi dusná atmosféra, kterou jsem pociťoval doma nejen fysicky, ale i psychicky. Něco těžkého viselo ve vzduchu, co zužovalo hrdlo a tísnilo i mysl. Naše lesy, jež jsem tehdy projel naposled kočárem přes Otradovice a Podbrahy  sojovickou silnicí k domovu, byly vyprahlé suchem, jak jsem toho nikdy dřív nepozoroval. Písčiny kol dokola zrovna hořely. Ale když jsme vyjížděli z lesa, pozoroval jsem, že se tvoří na obloze dlouhé řasy, z čehož jsem hádal na brzkou změnu povětrnosti. Atmosféra v přírodě připadala mi tak napjatou jako politická situace v zahraničí. Jako před bouří...  A brzy šel barometr rapidně hluboko dolů...  Když jsme se vrátili ze zmíněné vyjížďky domů, byl mně odevzdán právě došlý telegram z úřadu, abych přerušil dovolenou a dostavil se do služby. Vojákem jsem nebyl, vojny jsem se tedy nebál, ale bylo mi tehdy dosti úzko, že mám přerušit dovolenou, jíž jsem ještě skoro ani neužil. V Praze čekala mne – jak se domyslíte – překvapení, nejprve četba instrukce pro mobilisaci částečnou, hned na to pro mobilisaci všeobecnou. Naděje na pokračování v sotva započaté dovolené byla rázem odvátá. Od 26. července na dlouhý čas nastala služba permanentní. Výkon:  branné výkazy, seznamy vojáků, domobranců, při tom propouštění vojáků, zacvičování náhradních osob atd.  A kolem vzdechy, loučení, vzrušení... Sám jsem byl vojenské povinnosti prost, ale v letech 1916 – 1918 (do jara) okusil jsem plnou měrou slast úzkého styku s vojenskými úřady rakouskými a maďarskými regimenty, když jsem byl v červnu 1916 jmenován vrchním kontrolorem na uprázdněné místo v poštovním úřadě „Praha 3“ (na Malé Straně). Konal jsem v té době dvakrát denně cestu z Vinohrad a zpět přes Karlův most za těžkých životních podmínek. A proto rád jsem uvítal, když jsem byl z jara r. 1918 před převratem ještě znovu povolán na své dřívější  působiště do úřadu novinového v Praze 1, kde jsem pak již prožil květnové svatodušní svátky slovanského sdružení a kde mně bylo dopřáno v říjnu uvítati první zvěst o zahraničním odboji a vyhlásiti personálu památnou proklamaci  „Národního výboru“ .

A jako se pamatuji živě na náladu z r. 1914 – před vypovězením války, tak vzpomínám též utěšených jarních dnů r. 1918, jimiž nám přivanula zátucha událostí z října toho roku. V květnu, kdykoli jsem se mohl „odpoutat“ od úřadu, zajížděl jsem do Stromovky, která tehdy oplývala zpěvným ptactvem. Naslouchal jsem tu i podvečer tlukotu  s l a v í k ů. Bylo jich zde tehdy (a to nestalo se nikdy předtím) 11 párů. Jakoby byli přispěchali zazpívat nám v předvečer naší svobody. Tak mi to připadalo potom vždy, když jsem si na krásné večery slavičích koncertů vzpomněl.

Žel, bylo to v době, kdy nebylo již ničeho, ani mouky, ani bramborů. Praha tehdy již hladověla. Byli jsme zoufalí již, kde co koupit: V červenci stávala se situace již kritickou. A v té době (kdo by se tomu z mých krajanů podivoval) vzpomněl jsem si, že ve St. Boleslavi asi vyorávají letní brambory. A vydal jsem se na cestu do Staré Boleslavě. Asi na dvou místech při sojovické silnici zahlédl jsem skutečně několik pytlů bramborů a pole rozoraná. Jdu na jedno pole vpravo: odbyli mne, nechavše  mne odejít s hořkostí v srdci. Zkusíš to ještě jednou. Umínil jsem si a vkročiv na pole vlevo (jméno majitele jsem zapomněl) prohlásil jsem se mu jako krajan z Prahy. Neodmítl mne příkře, ale radil, abych zatím opodál počkal, až odejde zástup Pražanů, kteří tu stáli s batohy a nůšemi.  Šel jsem zatím k lesu, a když se kupci rozešli, přistoupil jsem znova k váze.  Odnášel jsem si tehdy  š e s t  kg staroboleslavských bramborů. Nikdy v životě nechutnaly mně   d o m á c í   brambory tak, jako toho památného roku, kdy se připravovala naše    s v o b o d a    . Ale kdykoli jím brambory (kdo z Polabanů jich nemá rád), do požitku mísí se vždy hořká vzpomínka na krajana, který mi brambory odepřel prodat. Za to děkuji tomu, kdo mně prodal tehdy 6 kg sladkých těch plodů z naší půdy v době kritické. Ale nikdy nebylo zle, aby nebylo zase dobře. Na podzim vypomohla nám již svou úrodou vysočina českomoravská, příděl mouky také vzrostl, a tak byla nouze zažehnána.

Na podzim překvapili nás ještě Madaři známým obrazem válečného tábora na Václavském náměstí. Ale to byla již hra na vojáčky a vábnou pro ty, kdo neviděli vojenského ležení. Tenkrát věděli jsme již určitě, že jsme  v y h r á l i   a že se vláda našich věcí vrátí podle slov Komenského do našich rukou.

V prvních měsících roku 2021 Oblastní muzeum Praha-východ v Brandýse nad Labem získalo jako vedlejší produkt projektu "Staré cesty v Polabí" 7 železných hrotů šípů. Nalezeny byly shodně v krátkém časovém úseku v prostoru bývalého loveckého hvozdu u Staré Boleslavi, konkrétně v k. ú. Otradovice v lesním prostoru mezi obcí Otradovice a dálnicí, a to na několika místech vzdálených od sebe v rámci desítek až stovek metrů. S nálezci jsme předměty následně zpracovali již v našem muzeu v Brandýse nad Labem. Jmenované exempláře se staly součástí sbírkových fondů muzea, kde jsou k dispozici badatelské i laické veřejnosti.

Zmiňované kovové šipky můžeme dobře porovnat s jinými soubory získanými při řádných archeologických výzkumech, např. při výzkumu Sezimova Ústí, během kterého bylo na levobřežním předměstí získáno celkem 31 ks železných šipek (dalších 16 ks původem ze Sezimova Ústí se nachází ve starém sbírkovém fondu muzea v Táboře), nebo při výzkumu zaniklé vsi Mstěnice u Hrotovic, kde došlo k nálezům celkem 68 střel (z čehož 37 v areálu tvrze, 26 v prostoru hospodářského panského dvora a 5 na předsunutých opevněních).

Cennost souboru ze Sezimova Ústí nad jiné nálezy vysoce povyšují historické souvislosti dané lokality. Toto město bylo totiž pár týdnů po dobytí husitskými vojsky roku 1420 úmyslně zničeno. Tamní nálezy tudíž odkazují na dobu 1420 a starší.

Porovnáme-li nálezy ze staroboleslavských lesů s těmi ze Sezimova Ústí a ze Mstěnic, zjistíme, že v lese u Staré Boleslavi byly počátkem roku 2021 nalezeny typy, které vidíme rovněž v obou lokalitách.

Jedná se o tyto šipky (všechny s tulejí):

• s rombickým průřezem těla (3 ks, váha 38 g., 50 g. a 50 g.)
• s listovitým tělem (2 ks, s úzkým listem váha 58 g., se širokým listem váha 81 g.)
• s vidlicovitě rozeklaným tělem se dvěma hroty (tzv. jelito) (1 ks, váha 35 g.)
• s křidélky (1 ks, váha 85 g.)

Poměrné zastoupení jednotlivých typů odpovídá exemplářům z jiných lokalit. Poslední dvě položky, vidlicovitý hrot (tzv. jelito) a šipka s křidélky, se v nálezech z jiných lokalit vyskytují poměrně zřídka (když už, tak většinou v počtu jednoho kusu). Vidlicovitý hrot je tak registrován např. v Mstěnicích či na Dívčím Kameni, šipka s křidélky např. v zaniklé lokalitě Opočno, která spadá do komplexu bývalého zdejšího staroboleslavského loveckého hvozdu. Obě varianty jsou pak známy z prostoru obory Královská stolice (též Králova stolice). Ta sice vznikla až v 18. století, ale na místě bývalého loveckého hvozdu nedaleko Dobříše, který ještě na počátku 17. století náležel českým panovníkům, resp. české královské komoře.

Obecně není snadné rozlišit šipky šípů pro luky od střel užívaných do kuší (a to především u šipek s rombickým průřezem). U sporných případů se jako kritérium tradičně bere váha s rozhraním cca 20-30 g (co je méně – pro šípy do luků, co více – pro střely do kuší).

V případě aktuálních nálezů ze staroboleslavských lesů lze konstatovat, že se jedná o šipky střel do kuší. Datovat je lze do širokého časového rozpětí 14.-16. století. Jelikož dané místo sloužilo již od hlubokého středověku pro lovecké radovánky šlechty i českých panovníků (jejichž výsostným loveckým územím se předmětné lesy nakonec staly po konfiskaci zdejších majetků Krajířů z Krajku roku 1547), lze předpokládat spojitost současných nálezů s lovem zvěře (střely, které minuly svůj cíl a nebyly nalezeny).

                                                                                                                      Martin Hůrka, historik OMPV

Foto:

• šipka s rombickým průřezem těla po konzervaci
• šipka s úzkým listovitým tělem před konzervací
• šipka s křidélky před konzervací a tzv. jelito po konzervaci

Prameny a literatura:

• Vladimír NEKUDA, Mstěnice. Zaniklá středověká ves u Hrotovic, díl 1. Hrádek - Tvrz - Dvůr - Předsunutá opevnění, Brno 1985, s. 140 (obr. 196) a s. 145.
• Rudolf KRAJÍC, Archeologie středověkého poddanského města 3. Kovárna v Sezimově Ústí a analýza výrobků ze železa, díl I., Praha - Písek 2003, s. 185-190.
• expozice Městského muzea v Čelákovicích, oddíl středověk, vitrína s nálezy z výzkumu zaniklé lokality Opočno (autor výzkumu Jaroslav Špaček, 1975-1979).
• Antonín HEJNA, Zjišťovací výzkum na hradě Dívčí Kámen, o. Mříč, okres Český Krumlov, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 3, 1986, s. 131-150 (obr. 15).
• Vladimír BRYCH (ed.), Arma diaboli. O kuši a střelcích, Praha 2012, s. 9-11.